Začátkem července jsme se společně s mojí přítelkyní Sabčou rozhodli navštívit hlavní město Polska. Jelikož se Varšava nachází relativně blízko, zvolili jsme za nejvhodnější dopravit se zde po kolejích. Samotná cesta vlakem utíkala poměrně rychle, možná i díky velkým zásobám jídla, které jsme si obstarali předem. Krajina se za okny míhala stejně rychle, jako nám jídlo mizelo pod rukama a my se blížili k naší cílové destinaci. Ve chvíli, kdy se okolo vlaku začaly rozprostírat první budovy tohoto města, jsem se do koše snažil vměstnat poslední odpadky, které jsme během cesty nashromáždili. Všudypřítomní polští cestující se začali chystat k výstupu, zatímco jsem musel hbitě uhýbat jejich mohutným zavazadlům, kterými se neohroženě oháněli okolo sebe. První minuty ve Varšavě jsem však nakonec přečkal ve zdraví a my se tak mohli vydat do hotelu. Jelikož jsme byli poměrně nalehko a hotel byl za rohem, rozhodli jsme se, že půjdeme pěšky. Po deseti minutách chůze v tropickém vedru jsem musel mírně přehodnotit definici slova „na lehko“ a „za rohem“. Náš výkon jsme chvíli vydýchávali na lavičce a pak opět pokračovali do hotelu.
Červenec 2018
Den 1.
Mé vytahané kraťasy a zpocené triko silně kontrastovaly s ostatními hosty hotelu, oděnými ve společenských oděvech s nablýskanými lakýrkami. Nehledě na to jsme cílevědomě zamířili na recepci. V tuto chvíli jsem také ke svému zklamání zjistil, že mé komunikační schopnosti v polštině jsou na úrovni mentálně zaostalého jedince a bude lepší použít angličtinu.
Prostorný výtah nás vyvezl do správného podlaží. Následně jsme pokračovali dlouhou chodbou. Dveře našeho pokoje nesly označení Business class. K odemčení dveří do pokoje nám sloužila jedna čipová karta ze dvou, které jsme na recepci dostali. Ta druhá nesloužila k ničemu – nefungovala, ale aspoň vypadala naprosto stejně, jako ta první. Pokoj nás na první pohled naprosto uchvátil. Obrovská postel, skvělý výhled a luxusní koupelna byly jen první věci z mnoha, které jsme ihned zaregistrovali. Následovalo zkoumání klimatizace a puštění televize. Ta, jak jsme rychle zjistili, měla zabudovaný reproduktor i přímo v koupelně a na toaletě. To aby si hosté mohli zpříjemnit i chvilky strávené zde a nepřišli tak ani o minutu svého oblíbeného seriálu.
Po chvíli odpočinku jsme se k večeru rozhodli prozkoumat alespoň nejbližší okolí hotelu. Avšak v okamžiku, kdy jsme opustili hotel a vyšli na ulici, na nás začali dosedat velmi čilí létající mravenci. Těch bylo na rozpálených chodnících a zdech opravdu mnoho a létali všude okolo. Marně jsme se jim vyhýbali do chvíle, než jsme zjistili, že se drží pouze na slunci a do stínu nezavítají. Následně jsme doputovali až k ohromné budově varšavského Paláce vědy a kultury. Tato budova je dominantou města a tyčí se vysoko nad okolní stavby. U budovy jsme si udělali pár fotek, než jsme usoudili, že by bylo dobré zajít někam na večeři. Nabízela se možnost ochutnat nějaké místní speciality.
Za chvíli jsme si pochutnávali na skvělé italské pizze a z příjemného posezení mohli pozorovat budovu Paláce, na kterou byl odtud pěkný výhled. Jakmile jsme dojedli a chtěli zaplatit, servírka přinesla účet v malých deskách, do kterých jsme, jak jsme pochopili, měli vložit odpovídající sumu. Jelikož jsem se nikdy předtím s takovým způsobem placení nesetkal, byl jsem z toho lehce nesvůj. Zachoval jsem však klid a do desek vložil peníze i se spropitným. Servírka si desky vzala, my jsme poděkovali a chystali se k odchodu. Servírka se však po chvíli vrátila a donesla nám nazpátek do posledního groše. Nevím zda došlo k nějakému nedorozumění, anebo ji můj ledabylý vzhled přiměl k tomu si myslet, že na tom nejsem zrovna finančně dobře, avšak po chvíli přemýšlení jsme peníze na stole nechali a rychle se vytratili.
Cestou zpět do hotelu jsme nakoupili nějaké jídlo na večer. Po příchodu na pokoj jsme něco málo pojedli, chvíli se dívali na televizi, ale rychle nás po tomto dni zmohla únava.
Den 2.
Druhý den ráno jsme byli kvůli snídani nuceni vstát z postele velmi brzy. O půl desáté jsme tedy opustili pokoj a vydali se do přízemí. Tam na nás čekaly švédské stoly nevídaných rozměrů. Dalo se na nich najít opravdu vše, od čerstvého ovoce, přes pečivo, dezerty až po uzeného lososa. Nacpali jsme se zde, co to šlo a následně jsme se již vydali na celodenní průzkum města. Zakoupili jsme si 24 hodinovou jízdenku na místní hromadnou dopravu a mohli se tak rychleji přesouvat i na vzdálenější místa. Bylo krásné počasí, slunce hřálo, na obloze nebyl skoro ani mráček. Rozhodli jsme se proto opět dojet k Paláci vědy a kultury a navštívit vyhlídku, která se nachází v horních patrech budovy a skýtá pěkný výhled na město. Stejný nápad však mělo i několik desítek lidí v dlouhé frontě před námi. Usoudili jsme proto, že bude lepší se sem vrátit později, kdy snad fronta bude kratší. Sabču však zaujalo něco jiného, rozsáhlá výstava zcela jistě velkých pavouků, která zde čirou náhodou zrovna probíhala. Jelikož se obdobných výstav účastním prakticky při každé návštěvě sklepa, musel jsem prohlídku této skvělé výstavy odmítnout. S vypětím všem sil a odvahy jsem se alespoň vyfotil u modelu obrovského pavouka poblíž vstupu na samotnou výstavu. Z důvodu mého hrdinského výrazu, který byl ve chvíli focení velmi patrný, není tato fotografie určena široké veřejnosti.
Poté jsme metrem zamířili k řece, kde jsme se chvíli procházeli, až jsme usoudili, že zde není nic k vidění a rozhodli se vydat opět někam jinam. Nyní se našim cílem staly lázně s rozsáhlými zahradami okolo. Panoval zde klid. Posadili jsme se proto na lavičku a odpočívali. Zaposlouchali jsme se do šumu stromů, chvějících se ve větru, zpěvu ptáčků v jejich korunách a po sobě křičících všudypřítomných turistů. Cestou skrze lázeňské zahrady jsme narazili na stánek s waflemi. Po vystátí delší fronty jsme si vyhlédli další stinné místo k sezení a vychutnávali si wafle se šlehačkou a čokoládou. S maximálním úsilím jsem se bránil před agresivní čokoládou, která se v jakémkoliv nestřeženém okamžiku snažila ukápnout na mé ještě relativně čisté oblečení. To z toho nakonec vyvázlo bez úhony, odnesly to však mé prsty a dlaně. Nejprve jsem se je snažil utřít do papírového ubrousku, moc jsem však nepochodil. Nenápadně jsem si je proto opláchl v blízkém jezírku.
Později odpoledne, když nám pořádně vyhládlo, jsme se vydali do restaurace poblíž Paláce vědy a kultury. Objednal jsem si porci výtečných těstovin a Sabča si pochutnala na šťavnatém hamburgeru. Tentokrát bojovala ona s dresingem, který z hamburgeru vytékal všemi směry. Opět to odnesly kompletně pošpiněné prsty a ruce, které si poté šla umýt. Jakmile se však vrátila, začal na nás pokřikovat neodbytný bezdomovec, který se najednou zjevil u našeho stolu. Nejprve poměrně slušně žebral o peníze, když jsme mu však nevyšli vstříc, začal být poměrně nepříjemný až vulgární. Následně se k němu přidal ještě druhý. Rychle jsme proto zaplatili a rozhodli se odejít. Sabča mě hbitě táhla pryč, zatímco se mi v hlavě rodilo sto a jeden nápad, jak se zbavit bezdomovce snadno a rychle. Došli jsme až před budovu Paláce a rozhodli se navštívit vyhlídku nahoře. Fronta už překvapivě nebyla žádná, nepřekvapivě kvůli zataženému počasí. Namačkaní s další spoustou lidí jsme v rychlém výtahu vyjeli nahoru. Tam se nám odkryl pěkný výhled na rovinatou Varšavu, zastíněnou hustými mraky. Chvíli jsme se nahoře zdrželi a poté se výtahem vydali zase dolů. Tentokrát jsme v něm kromě zaměstnance, obsluhující samotný výtah, jeli sami.
K večeru jsme ještě tramvají zamířili směrem k velkému nápisu K♥cham Warszawe, kde jsme se na chvíli natáhli na lehátka, které se okolo nacházely a odpočívali. Poté jsme se neúspěšně snažili o nějakou pěknou fotku samotného nápisu, aby na něm nepřekáželi všudypřítomní turisté. Nakonec se nám to povedlo a mohli jsme tak s klidným svědomím zamířit zpátky na hotel.
Cestou jsme se opět zastavili koupit něco dobrého k jídlu a pak nám již nic nebránilo tomu vrátit se na pokoj. Tedy téměř nic. Zabránila tomu totiž čipová karta, sloužící k otevření dveří od pokoje. Tahle k tomu totiž evidentně nesloužila, ta funkční ležela na stole za zamčenými dveřmi. Alespoň jsem však pochopil význam této druhé karty. Bylo jím matení nepozorných hostů a na mě zcela evidentně zafungovala. Překvapivě jsem však zachoval chladnou hlavu a začal vymýšlet řešení této nenadále situace. Mou pozornost zaujala uklízečka, věnující se jednomu z vedlejších pokojů. Neohroženě jsem ji tedy poprosil o pomoc a ona nám svou univerzální kartou bez problému pokoj otevřela. Raději jsem polkl nevhodnou poznámku o tom, že já mám pokoj vlastně ještě vedle a uklízečce poděkoval. Poté jsme se natáhli do rozměrné postele a pochutnávali si na nakoupeném jídle. Večer utekl velmi rychle a my jsme se poměrně pozdě vydali do říše snů.
Den 3.
Jakmile se nám třetí den ráno podařilo vyvléct ze sevření pohodlné postele, zamířili jsme opět na snídani. Tam jsme se velmi vydatně najedli. Jelikož nám zbylo poměrně dost peněz navíc, rozhodli jsme se je utratit v místním supermarketu. Obstarali jsme si tak bohaté zásoby na zpáteční cestu vlakem. Poté nám již nezbývalo nic jiného, než se s Varšavou rozloučit a vydat se na nádraží. Za chvíli dorazil náš vlak. Z našich míst jsme museli vyhánět neodbytné cestující, kteří se sebevědomě posadili do špatného vozu a urputně si tato místa bránili. Nakonec se nám je však vyhnat podařilo a mohli jsme si tak již nerušeně užívat cestu domů.
Výstupem z vlaku na ostravském nádraží se pro nás výlet do Varšavy a zároveň taky i náš první společný výlet nachýlil k úplnému závěru. Nejedná se však o žádný konec, ale naopak začátek, jelikož plánujeme spoustu dalších společných výletů, se kterými se s vámi zajisté skrze tyto deníky z cest rád podělím.