Mé předchozí cestovatelské zkušenosti by se daly označit jako mizivé. Můj orientační smysl bych nazval spíše smyslem dezorientačním. Mé kolo, dle vyjádření kvalifikovaného cykloservisu, slušně řečeno, není příliš vhodné k jízdě. Přesto jsem se rozhodl vyjet si na něm někam daleko. Sám. A proč ne rovnou k Balatonu?
Obsah
Díl 4. – Dobrodružství pokračuje
Díl 1. - Vstříc neznámu
Letní prázdniny byly v plném proudu. Psal se 22. srpen 2015. Hodiny odbíjely 6 hodinu ranní a já jsem balil poslední věci do svých brašen. Vesměs se jednalo o jídlo, které jsem měl přes noc v ledničce, aby se do rána nezkazilo. Poté nastal čas vše pevně připevnit na kolo. Po chvíli nerovného boje s těžkými zavazadly bylo hotovo. S velkou trojbrašnou připevněnou na zadním nosiči, košíkem upevněným na řídítkách, stanem a karimatkou nepříliš přesvědčivě upnutými na zadní brašně, téměř 6 litry vody a základní zásobou jídla jsem se pomalu vydal k brance. Loučil jsem se s rodinou a přitom jsem opatrně táhl kolo, které se kymácelo z jedné strany na druhou. Představa, že na něčem tak nestabilním mám ujet téměř 1000 kilometrů, byla v tu chvíli opravdu úsměvná. Následoval poslední pohled směrem domů a nyní už přede mnou byla jen nikde nekončící cesta.
Trasu jsem měl naplánovanou poměrně přesně, tedy zejména její první polovinu. Denní etapy měly čítat okolo 100 km, některé o něco míň, některé o něco víc, v závislosti na kempech, ve kterých jsem plánoval nocovat. Raději jsem etapy plánoval kratší, jelikož jsem ještě nikdy s tak naloženým kolem nejel. Druhá polovina trasy už tak konkrétně určená nebyla, protože její plánování někdy nebylo tak snadné, jak jsem očekával a v některých úsecích jsem se musel spokojit s tím, že tudy prostě nějak projedu. Co se týče orientace, měl mi pomáhat můj chytrý telefon s GPS navigací, který jsem měl s sebou. Ten ale, jak jsem brzy zjistil, nefungoval přesně podle očekávání a za celý první den se mu nepodařilo ani jednou najít signál. Dále jsem s sebou vezl euroatlas v měřítku 1:750 000 a pár vytištěných papírů se složitějšími úseky trasy pro případ nouze. Podle prvotního plánu měla celá trasa měřit hrubým odhadem 900 km a vypadala následovně: start v Příboře (v malém městě na severní Moravě, mé domovině), poté přes Slovensko dojet k východnímu pobřeží Balatonu, projet podél jeho jižního pobřeží a od západního zpět domů, samozřejmě jinou trasou než tam.
Část trasy prvního dne jsem důvěrně znal. Vyjížděl jsem z Příbora, směrem na Hukvaldy, dále přes Kozlovice a Frýdlant nad Ostravicí až do Ostravice, kde jsem se dostal pod Lysou Horu, nejvyšší vrchol Moravskoslezských Beskyd. Tady už se cesta začala pomalu stáčet do kopce. Do tohoto místa jsem trasu stále znal a nemohl jsem se dočkat, až konečně vyjedu vstříc neznámu. Po chvíli se tak stalo a já jsem se najednou ocitl na místech, která mi byla neznámá. Sám, směřující daleko od domova. Cesta vedla stále do kopce a všude kolem byly husté lesy. Občas kolem mě projelo auto či kamion, což nebylo moc příjemné. Kolo se už tak obtížně ovládalo a musel jsem vynaložit docela velké úsilí, abych udržel rovný směr a nemotal se z jedné strany na druhou. V tu chvíli jsem byl sám sobě vděčný, že jsem vyjel zrovna v sobotu, když je menší provoz. Jedná se totiž o poměrně frekventovanou cestu. Ta se nyní se kroutila hlubokými lesy, poté začala chvíli klesat, ale hned zase stoupat. Po několika kilometrech jsem odbočil směrem na Turzovku a mířil jsem ke slovenským hranicím. Stále do kopce. Chvíli jsem pochyboval, zda jsem se trochu nepřecenil. Ještě jsem ani neopustil Českou republiku a už jsem začínal pociťovat bolest v nohou. Silnice stále stoupala, ale já jsem věděl, že už jsem blízko vrcholu. Projel jsem kolem budovy, která v minulosti zřejmě sloužila k hraničním kontrolám, a byl jsem rázem na kopci. Za mnou bylo asi největší stoupání z celé mojí cesty a přede mnou se rozléhalo Slovensko. Obloha byla nádherně modrá s několika bílými obláčky, slunce svítilo a bylo příjemně chladno. Chvíli jsem na kopci stál a pozoroval prosluněnou českou krajinu, kterou následujících několik dní neuvidím.
Následně jsem měl v plánu dojet k Váhu. Tato řeka protéká rozlehlým územím Slovenska a moje trasa měla vést přesně podél tohoto toku. Mělo to své výhody. Cesta byla díky tomu rovinatá a taky mi tento tok měl usnadnit orientaci. Pomalu jsem se rozjel z kopce. Klesání bylo mírné, dlouhé a já jsem si jej neskutečně užil. Ač je to možná neuvěřitelné, na Slovensku jsem byl poprvé. Projížděl jsem malebnou krajinou a přede mnou se rozprostírala první slovenská sídla. Vybavuji si teď především Klokočov a Turzovku. Chvílemi silnice vedla prudce do kopce, pak zase z kopce. Po chvíli už se silnice jen svažovala a já si bez sebemenšího úsilí užíval parádní vyjížďku. Projel jsem několika dalšími obcemi a za nějakou dobu, která mi utekla neuvěřitelně rychle, jsem dojel k Váhu. Přede mnou se otevřela nádherná scenérie. Kopce přede mnou i za mnou a napravo se rozléhalo údolí okolo Váhu.
Kolem této řeky jsem měl pokračovat po tzv. Vážské cyklomagistrále, která se podle map jevila jako úžasná cyklostezka téměř přesně kopírující tok Váhu. Zpočátku opravdu vypadala úžasně. Byla radost po ní jet. Počasí bylo stále nádherné a já jsem si jízdu opravdu užíval. To však netrvalo dlouho a z rovného asfaltu se stala hrbolatá kamenitá polní cesta s vyježděnými kolejemi. Opravdu se po tom nedalo jet a já jsem musel udělat první změny v trase. Podél Váhu, kromě této cyklostezky, vedla ještě cesta, o které jsem sice věděl, ale nechtěl jsem po ní moc jet, protože jsem se obával, že zde bude velký provoz. Ten byl naštěstí velmi mírný a já už jsem směle pokračoval dále na jih. První noc jsem měl přečkat v kempu, někde před Povážskou Bystricou, ale bylo sotva hodinu po poledni a já toto místo míjel. Přišlo mi nesmyslné, skončit už tak brzo a začal jsem přemýšlet o dalších změnách trasy. Napadlo mě, že bych mohl rovnou spojit první etapu se druhou. Rozhodl jsem se prakticky okamžitě a směle jsem pokračoval dál. Ale již po chvíli jsem pomalu začal ztrácet tempo a uznal jsem, že jsem se asi mírně přecenil. Najednou mě zčista jasna napadl alternativní plán. Vzpomněl jsem si, že když jsem plánoval noclehy, narazil jsem na kemp v Trenčíně, přes který má trasa vedla. Avšak jeho internetové stránky nebyly již dlouho aktualizované a já si nebyl jistý, zda je kemp stále v provozu. Proto jsem jej tedy zavrhl. Pokud by tedy byl kemp stále v provozu, mohl bych přenocovat tam. Pokračoval jsem tedy dál.
Moje první zastávka se nacházela v Povážské Bystrici. Dojel jsem na místo, které vypadalo trochu jako náměstí, trochu jako park. Sedl jsem si na lavičku a uvědomil jsem si, jak jsem vyhladovělý. Byl jsem tak zapálený jízdou, že jsem si ani neuvědomil, že jsem od rána skoro nic nejedl. Vytáhl jsem housky s máslem a sýrem, které jsem si doma připravil a náležitě si je vychutnával. Chutnaly opravdu výborně. Našel jsem také veřejně přístupnou wi-fi, takže jsem mohl sdělit své první pocity z jízdy svým známým. Byl to zvláštní pocit. Ještě ráno jsem byl doma a teď jsem byl v neznámém městě, pro mě v cizí zemi, přes 100 km od domova. Teď už jsem se nemohl jen tak otočit a jet domů. Do setmění bych se vrátit nestihl a už jsem na to ani neměl dostatek sil. Po půlhodince odpočinku jsem pokračoval v cestě. Jelikož silnice vedla po proudu toku, jel jsem jen s minimem úsilí. Z kraje večera jsem dojel do Trenčína. Jediné co jsem věděl, bylo, že se má kemp údajně nacházet na ostrově. Po chvíli bloudění jsem našel most, který zjevně na nějaký ostrov vedl. A na ostrově se nacházel kemp, který byl opravdu v provozu. Přijel jsem spokojeně k recepci a požádal o nocleh. Po zaplacení jsem si šel postavit stan. Z kola jsem postupně odepnul všechna zavazadla a schoval je do stanu. To obnášelo karimatku, trojbrašnu, košík, nepromokavou brašnu, pumpičku, lahev s pitím, světlo a tachometr. Postupem času se z toho stala každovečerní rutina. Kolo jsem chtěl původně zamknout ke stromu. Měl jsem sebou masivní kovový zámek ve tvaru U, který slibuje dokonalou ochranu proti krádeži. Brzy mi ale došlo, že to nebude tak jednoduché. Zámek byl možná odolný, ale nyní mi začalo postupně docházet, že je příliš úzký na to, abych jej upevnil okolo sloupu či stromu. Nakonec jsem se musel spokojit s chatrným dřevěným trámem nejbližší chaty, kterému jsem moc nedůvěřoval. Kolo jsem ještě pro jistotu zamkl spirálovým zámkem, který jsem sebou také měl a ocelovým lanem, které jsem dostal ke kovovému zámku. Stejně jsem se ale o své kolo bál. Jak jsem měl kolo zamčené, sedl jsem si na lavičku k nejbližšímu stolu a chystal jsem se povečeřet. Měl jsem konzervu se studenými fazolemi a chleba. Nic moc, ale v tu chvíli mi to naprosto stačilo. Chvíli jsem jedl, marně hledal wi-fi, když v tom mě při polknutí zabolelo v krku. S každým dalším polknutím byla bolest stále intenzivnější a já jsem nevěděl co dělat. Po chvíli jsem do sebe nemohl dostat ani sousto. Začal jsem se trochu strachovat o své zdraví. Snad to není první náznak chřipky, nebo nachlazení. Chvíli jsem odpočíval a poté jsem se dal znovu do jídla, tentokrát velmi pomalu. Každé sousto jsem pořádně rozkousal a polykal jsem jej velmi opatrně. Bolest už nebyla tak intenzivní a konzervu jsem dojedl. Začalo se stmívat a já jsem pociťoval únavu. Bylo okolo 8 hodin, když jsem se rozhodl, že už půjdu spát. Stejně jsem už neměl nic v plánu a ráno jsem potřeboval brzy vstát. Ve stanu jsem si srovnal věci, rozložil karimatku a spacák a natáhl si budík na ráno. Ulehal jsem, když v tom jsem zaslechl přijíždět auto. Vykoukl jsem ze stanu a tam se nacházelo velké, bílé auto, ze kterého vystoupili lidé, u kterých bylo na první pohled zřejmé, že se jedná o cizince. Neměl jsem z toho příliš dobrý pocit, zvlášť když byla zrovna v plném proudu uprchlická krize, které byla plná televize a noviny. Byl jsem ale opravdu unavený, proto jsem jim přestal věnovat pozornost, lehl jsem si do spacáku a zavřel oči. Nemohl jsem ale usnout. Bylo to poprvé, co jsem sám takhle daleko od domova. Ať se stane cokoliv, teď se musím spolehnout jen sám na sebe. Na jednu stranu jsem cítil mírnou úzkost, na stranu druhou, naplňující pocit z toho, že jsem se odhodlal do něčeho takového. Převaloval jsem se z jedné strany na druhou. Země pode mnou byla tvrdá a hrbolatá. Moje karimatka tomu moc nepomáhala. Začaly se mi hlavou honit nejrůznější myšlenky. Přece jenom jsem nebyl v kempu sám, co když se někdo rozhodne mi ukrást kolo. Co bych dělal potom? Raději jsem jej zkontroloval skrze malý větrací průduch, který mám v horní části stanu. Kolo tam bylo. Dodalo mi to trochu klidu. Vzpomněl jsem si, že mi paní na recepci říkala, že se o bezpečnost v kempu stará noční strážný. Ale myšlenky se mi honily hlavou dál. Začaly mě napadat stále absurdnější věci. Jsem přece na ostrově uprostřed poměrně mohutné řeky. Co když začne pršet, zvedne se hladina a celý kemp to spláchne. Pak jsem si uvědomil, že chatky jsou poměrně staré a už tady musí stát desítky let. Avšak ani to mě moc neuklidňovalo. Pořád jsem nemohl usnout. Ještě k tomu se odněkud z města začala linout hlasitá hudba, která mi už po chvíli lezla krkem. Celou noc jsem se neustále budil, kontroloval kolo, občas jsem se mrknul i na hladinu vody. Těsně před rozedněním se mi konečně podařilo tvrdě usnout.
Stručné statistiky prvního dne:
Trasa: Příbor – Trenčín
Ujetá vzdálenost: 167,24 km
Čistý čas strávený jízdou: 8h 51min
Díl 2. - Napříč Slovenskem
Okolo 7 hodiny ranní mě budík probral z hlubokého spánku. Pomalu jsem se vyhrabal ze spacáku a vylezl ze stanu ven. Slunce už svítilo a já jsem před sebou uviděl majestátně se tyčící Trenčínský hrad. Kolo bylo stále na svém místě, hladina vody se téměř nehnula. Teď mi tyto noční starosti přišly naprosto směšné a já už jsem se nemohl dočkat, až budu ve své výpravě pokračovat. Začal jsem s nekonečným balením všech věcí, které jsem si po svém příjezdu vybalil a než bylo všechno na svém místě, to znamená připevněné pevně na kole, uplynula skoro hodina. Koutkem oka jsem rychle zkontroloval, zda jsem nikde nic nenechal a vydal jsem se k bráně. Před opuštěním kempu jsem se ještě rozhodl doplnit si zásoby vody. Ta se mi však zdála dosti zakalená a já jsem nevěděl, zda ji vůbec můžu pít. V ten moment však kolem procházela recepční. Zeptal jsem se jí tedy, zda je voda pitná. Pohotově mi odpověděla, že neví, ale že jí již dlouhá léta pije. Bez vody bych daleko nedojel, tak jsem si ji do svých 3 plastových lahví vrchovatě dopustil a odebral jsem se z kempu. Na chvíli jsem zastavil na útulném náměstí někde v centru Trenčína a vytáhl si snídani. Měl jsem ovesné vločky se sušeným ovocem. Mléko jsem sebou neměl, protože jsem se bál, že by se mi v teplém letním počasí rychle zkazilo. Při jídle se mi podařilo zachytit signál veřejné wi-fi. Opět jsem tak mohl kontaktovat své známé. Najednou se otevřely dveře protějšího domu a zevnitř se začala ozývat velmi hlasitá hudba. Vzpomněl jsem si na dnešní noc, kdy jsem kvůli podobné hudby nemohl usnout. Po snídaní jsem se vydal podél Váhu dále na jih.
Opět bylo nádherné počasí a cesta, která byla téměř rovinatá, neuvěřitelně rychle ubíhala. Zanedlouho jsem projížděl obcí, nad níž se na skále tyčila zřícenina hradu. Rozhodl jsem se, že si ji vyfotím. Zastavil jsem a vytáhl telefon. Zapnul jsem fotoaparát, namířil jej na zříceninu, když v tom se mi vahou předního košíku vymkly řídítka, celé kolo se naklonilo na stranu a já už jsem jen pozoroval, jak míří k zemi. Ozubené kolo přední přehazovačky mi sjelo po pravém lýtku a vyrylo mi tři krvavé šrámy, kterými jsem se mohl pyšnit ještě po celý zbytek cesty. Věci z košíku se rozletěly všude po okolí a já jsem měl velké štěstí, že zrovna kolem neprojíždělo žádné auto. Kolo mi tak po delší době připomnělo svou váhu, na kterou už jsem si za ten jeden den zvykl a už jsem ji skoro nevnímal. To se mi však teď vymstilo a já jsem si příště v podobných situacích dával pokaždé více pozor. Posbíral jsem si všechny věci, kolo jsem dotáhl na blízkou autobusovou zastávku a zříceninu jsem si přece jenom vyfotil. Současně však přijel autobus plný asijských turistů, kteří si místo začali náležitě dokumentovat. Rychle jsem zkontroloval stav svého kola, a jelikož bylo vše v pořádku, mohl jsem pokračovat dále. A navíc i se skromnou zásobou nepříliš zralých hrušek, které jsem si mezitím natrhal z nedalekého stromu. Projížděl jsem nespočtem malých vesnic a měst. Lidé pracovali na zahrádkách, odpočívali na terasách, umývali si auta, či se jen tak procházeli po ulici. Začal jsem se zamýšlet nad tím, kolik vlastně na světě žije lidí. Jak nepředstavitelný počet to je. Už jsem projel tolika obcemi s tolika domy a tolika obyvateli a přesto to je jen nepatrná část ze všech lidí na planetě. A každý člověk žije svým vlastním životem, má své sny a cíle, ale také povinnosti a starosti.
Kolem poledne jsem dojel do Piešťan. Vjel jsem do lázeňské části, která se rozprostírá na ostrově. Projížděl jsem skrze lázeňský park a pozoroval lidi, kteří bezstarostně odpočívali na lavičkách, pili termální vodu a povídali si. Zastavil jsem se u kruhové kašny a sedl jsem si na lavičku. Chvíli jsem seděl, když si vedle mě přisedla osoba, celá zahalená v černém. Byly jí vidět jen oči. Neměl jsem z toho příliš dobrý pocit a první co mě napadlo, bylo ihned si přesednout. Zůstal jsem však sedět a po chvíli ze mě strach mírně opadl. Zanedlouho jsem se zvedl a šel si napustit termální vodu. Od rána se mi už podařilo vyprázdnit celou jednu lahev, takže jsem si ji měl do čeho napustit. Byla horká a přes tenkou vrstvu plastu dost pálila. Měl jsem co dělat, abych ji v ruce udržel. Poté, co trochu vychladla, jsem se jí opatrně napil. Vůně nebyla příliš vábná a ani chuť nebyla o moc lepší. Ale po přečtení všech pozitivních účinků, které tato voda má údajně mít, jsem přimhouřil oči a napil ze znova. Nyní už mi nepřišla tak špatná a já jsem se jen obával, aby voda, mimo zmíněných, neměla i účinky projímavé. Chvíli jsem ještě vodu popíjel, a pak jsem se vydal dále lázeňským městem. Procházel jsem přes pěší most, na kterém se zrovna nacházel velmi nadaný pouliční hudebník. Hrál na dudy, nohama ovládal bubny a do toho všeho zpíval. Pomalu jsem kolem něj procházel a užíval si nádhernou atmosféru. Hudba byla melodická a pozitivní, všude kolem byla spousta usměvavých lidi, nade mnou byla naprosto modrá obloha a slunce příjemně hřálo. Vůbec jsem nevěnoval pozornost tomu, že už je téměř poledne a já ještě nejsem ani zdaleka v polovině dnešní trasy. Koupil jsem si lázeňské oplatky, sedl jsem si do stínu a pomalu si je vychutnával. V dálce jsem stále slyšel onu nádherně znějící hudbu. Snad bych tam mohl sedět celý den, ale začal jsem si uvědomovat, že už je načase pokračovat. Pomalu a tentokrát nepříliš nadšeně jsem vstal a vyrazil vstříc dalšímu dobrodružství.
Po chvíli jsem si najednou všiml, jak se změnil ráz okolní krajiny. Když jsem předchozí den přijížděl k Váhu, všude kolem byly kopce, do nichž se tento tok úzce zařezával. Nyní se údolí široce rozléhalo a já viděl kopce jen v dáli. Projížděl jsem dalšími městy a mířil jsem stále na jih. Když jsem dojel do obce Sereď, byl jsem už docela zmožený. Stále však byla přede mnou ještě dlouhá cesta do kempu v Komoči, kde jsem dnes plánoval přenocovat. Zásoby jídla se mi už pomalu tenčily. K večeři jsem měl v plánu si dát suchý chleba s tuňákovou konzervou, avšak tato představa se mi příliš nezamlouvala. Zčista jasna mě napadla myšlenka koupit si máslo, kterým bych si chléb mohl namazat. Okamžitě jsem začal plánovat, kde si máslo koupím. Byl tu však jeden problém. Příliš se mi nelíbilo nechat kolo, se všemi mými zavazadly, stát někde před obchodem. O kolo samotné jsem strach neměl, to se dá jednoduše zamknout, horší to však bylo s brašnami, které by mi kdokoliv mohl ukrást. Chvíli jsem nad tím přemýšlel, ale nic zázračného mě nenapadlo a po několika minutách jsem již své kolo zamykal k zábradlí nedalekého supermarketu. Zámek jsem promotal kudy to jen šlo a přední košík jsem si vzal s sebou raději dovnitř. Přesto jsem měl o zbylé věci venku strach a plánoval jsem obchodem co nejrychleji proběhnout. Říkal jsem si, že znova už takhle kvůli jídla riskovat nebudu. Kromě másla jsem si ještě nakoupil zásoby čerstvého pečiva a sladkosti. Rychle jsem přispěchal k pokladně, kde však zrovna byla fronta. Pokladní si se vším dávala na čas a lidé, kteří byli přede mnou, snad v peněžence při placení lovili každou zatoulanou minci, kterou tam měli. Netrpělivě jsem vyčkával, až jsem se konečně dostal na řadu. Rychle jsem zaplatil a spěchal ke kolu. Vyšel jsem ven a naštěstí bylo vše na svém místě. Spokojeně jsem si oddychl. Poodemykal jsem všechny zámky, košík připevnil zpět na kolo a šel jsem si sednout na lavičku do blízkého parku. Snědl jsem čerstvé pečivo a po chvíli odpočinku jsem se vydal znovu na cestu. Tentokrát rychlejším tempem, abych dohnal zpoždění.
Města byla čím dál menší a vzdálenosti mezi nimi větší. Silnice se stále více napřimovaly. Po chvíli nebylo výjimkou jet 5 km naprosto rovně, bez jediné zatáčky. Aut zde jezdilo minimum, avšak ty, které zde projely, se kolem mě prohnaly jako o závod. Už mi ty rovinky pomalu začínaly lézt na nervy a já jsem si krátil dlouhou chvíli tím, že jsem podle zkratek na poznávacích značkách zkoušel zařazovat auta do okresů, ze kterých pochází. Je pravda, že už jsem se tomu na cestě občas věnoval i dřív, ale bylo to jen takové zpestření. Teď to bylo něco, co mě udržovalo od toho, abych z těch rovinek nezešílel. Cyklisty jsem v těchto místech potkával jen zřídka. Když už jsem je však potkal, s úsměvem jsem jim vždy zamával. Pozdrav většinou opětovali. V podvečer jsem projížděl okolo stánku s domácím česnekem. Již delší dobu jsem obeznámen s informací, že česnek je přírodní antibiotikum a že se už odjakživa používá při celé řadě obtíží. Vzpomněl jsem si na večerní bolest v krku, kterou jsem sice dnes již necítil, ale česnek jsem si pro jistotu koupil. Rozhodl jsem se jeden stroužek preventivně spořádat. Říká se, že český česnek je velmi výrazný a má silnou chuť. Tento slovenský česnek byl však úplně jiná liga. V životě jsem něco tak silného neokusil. I přes veškerou mou snahu jsem do sebe dostal sotva polovinu stroužku a zbytek jsem si nechal na horší časy.
Rovinky se zdály být opravdu nekonečné a já jsem si neskutečně užíval, když jsem po dlouhé době mohl projet byť jen mírnou zatáčkou. Kopce už za mnou dočista zmizely a všude kolem byla nikde nekončící rovina. S pomocí navigace, která se již rozběhla, jsem každou chvíli kontroloval, kolik mi ještě zbývá do kempu. Slunce už bylo nízko a ozařovalo obzor na červeno. Po několika dalších úmorných rovinkách, jsem konečně dojel do města Kolárovo, ze kterého to už bylo jen pár kilometrů do Komoči. Do kempu jsem dojel těsně před soumrakem. Přišel jsem na recepci. Na informační ceduli jsem si přečetl, že se zde platí drobná částka i za kolo, tedy slovensky bicykel, čemuž jsem neměl problém porozumět. Když jsem recepční upozornil, že jsem zde na kole, měla však problém ona porozumět mi. Nechápavě se na mě podívala a pochopila, až jsem jí odpověděl slovensky, tedy že jsem zde na bicykli. V Maďarsku jsem problémy s dorozumíváním předpokládal, na Slovensku však nikoliv. Po zaplacení, jsem pokračoval dále do kempu, kde jsem si vybral pěkné rovné místo poblíž menšího stromu. K němu jsem si plánoval zamknout kolo. Při vybalování jsem se dal do řeči s mladíkem, o něco málo starším než já. Pověděl jsem mu odkud a kam jedu a že jsem již druhý den na cestě. Nemohl jsem uvěřit, když mi sdělil, že jsou společně s kamarádem na cestě již několik měsíců a míří do Istanbulu. Najednou mi má cesta přišla nepatrná. Chvíli jsme se ještě bavili. Dozvěděl jsem se, že jsou původem ze Švédska a že se jednou vypravil na kole až do Afriky.
Po chvíli mě začala zmáhat únava a uznal jsem, že už je nejvyšší čas postavit stan. Už se stmívalo a já jsem jej nechtěl stavět potmě. Když byl stan hotový, šel jsem ještě zkontrolovat zázemí kempu. Chtěl jsem si dát sprchu, na kterou jsem si první noc ani nevzpomněl, ale to, že se za ní platilo, mě odradilo. Našel jsem stůl s lavičkou a dal jsem se do večeře. Máslo se cestou trochu rozteklo, což byl jeden z důvodů, proč jsem si jej nebral z domova. Ale teď jsem za něj byl opravdu vděčný. Chleba s máslem a tuňákem. Večeře šampiónů, pomyslel jsem si a jídlo jsem si náležitě vychutnával. Poté jsem si vyčistil zuby a šel jsem si lehnout do stanu. V kempu nechyběla wi-fi, která však byla placená. Nabízela jen 10 minut zdarma na vyzkoušení. V těch 10 minutách jsem zařídil vše, co jsem potřeboval. Následně jsem si nastavil budík a ulehl. Tuto noc už jsem byl klidnější, ale i přes to jsem ještě párkrát zkontroloval kolo. To jsem tentokrát zamknul jen spirálovým zámkem. Na kovový zámek byl kmen stromu příliš mohutný. Celou noc byl v kempu klid.
Stručné statistiky druhého dne:
Trasa: Trenčín – Komoča
Ujetá vzdálenost: 157,7 km
Čistý čas strávený jízdou: 8h 40 min
Díl 3. - Na pokraji vyčerpání
Ráno třetího dne bylo opět slunečné. Vstával jsem okolo 7 hodiny. Než jsem však sbalil všechny své věci a posnídal, bylo již něco po 8 a já byl zase v časovém skluzu. Při snídani jsem pozoroval rozhovor maďarsky mluvícího nočního strážného s uklízečkou, když mu zřejmě zrovna skončila směna. Voda, kterou jsem si napustil do zásoby, byla opět poměrně dost zakalená, ale to pro mě nebylo nic nového. Vyrazil jsem. Musel jsem se vracet asi 5 km zpět do Kolárova, abych mohl pokračovat dál. Projížděl jsem kolem zahrady nacházející se kousek od silnice, když jsem si vzpomněl, jak jsem si tady předešlý den trhal jablka z větví, které zasahovaly přes plot. Myslel jsem si totiž, že na zahradě nikdo není, ale sotva jsem začal ovoce trhat, uslyšel jsem štěkot psa a následně i jeho majitele, který po něm hlasitě zakřičel, a tak raději jsem rychle zmizel. Říkal jsem si, že jak se budu další den vracet, tak si jich natrhám do zásoby více. Jaké bylo moje překvapení, když jsem teď toho pána na zahradě viděl znova. Asi si svou zahradu bedlivě střežil a raději jsem ani nezastavoval. Dojel jsem po pro mě již známé silnici do Kolárova a odtud jsem pokračoval opět do neznámých krajin. Pociťoval jsem mírný protivítr, avšak více mě zneklidňovaly rovinky, kterých jsem si předchozí den užil do sytosti. Když jsem projížděl malou vesnicí někde na samotném jihu Slovenska a míjel jsem početnou cikánskou rodinu, velký a statný cikán na mě mávnul a něco hlasitě zavolal. Celkem jsem se vylekal, ale to, co se následně stalo, jsem nečekal. Usmál se a začal se zajímat o mou cestu. Pověděl jsem mu, že jsem na cestě k Balatonu. „K Balatónu“, podivil se, „to je ještě velký kus cesty“. O to víc byl překvapen, když zjistil, že jsem Čech a už mám kus cesty za sebou. Chvíli jsme si povídali, pak mi popřál šťastnou cestu a vydal jsem se dále. Ještě dlouho jsem měl tento zážitek před očima a dodával mi nesmírnou dávku motivace jet dál.
A je pravda, že jsem ji potřeboval. Jakmile jsem vyjel na rovnou pláň, začal foukat tak silný protivítr, že jsem se málem nemohl odlepit z místa. A vítr neustával. Už takhle z rána to začínalo být opravdu kritické. Měl jsem za sebou sotva pár kilometrů, čas rychle ubíhal a já jsem se stěží vlekl rychlostí chůze. Dlouhé rovinky, neutuchající protivítr a auta, svištící kolem mě neskutečnou rychlostí. Začal jsem ztrácet nervy a měl jsem chuť to všechno vzdát. Říkal jsem si, že to nemá cenu, že stejně nemám šanci v takovém větru kamkoliv dojet. Zároveň jsem ale myslel na všechny ty zážitky, které už jsem na cestě prožil, na Švédy cestující již několik měsíců do Istanbulu, na cikána, který se s nadšením zajímal o mou cestu, na hudebníka, který zpříjemňoval a dokresloval pohádkovou atmosféru v Piešťanech, či na tu nádhernou prosluněnou krajinu, kterou jsem dennodenně projížděl. Tyto zážitky mě hnaly dál. A prožil jsem je jenom díky tomu, že jsem se k této cestě odhodlal. V tu chvíli jsem věděl, že musím pokračovat. Uvědomil jsem si, že na mě čeká spousta dalších zážitků a je jen na mě, jestli je prožiju. I přes to, že jsem už byl na pokraji vyčerpání, stále jsem pokračoval dál. Přál jsem si, aby vítr ustal alespoň na chvíli, na malý okamžik, to se však nestalo a já jsem do toho musel dát opravdu všechno. Nemohl jsem uvěřit svým očím, když jsem konečně uviděl ceduli značící počátek Komárna – města na samotných hranicích Slovenska a Maďarska. Proplétal jsem se skrze město, než jsem se dostal k mostu. Úzkému, avšak dlouhému mostu vedoucímu přes Dunaj – mohutnou řeku, která svým širokým korytem, tyto dvě země odděluje. Už jsem se chystal vstoupit na most, když v tom mě zastavil maďarsky mluvící muž. Pověděl mi toho zřejmě opravdu hodně, ale jedinou věc, kterou jsem z celého jeho monologu pochytil, bylo slovo kšeft. Vůbec jsem netušil, co po mě chce. Nechápavě jsem pokrčil rameny a zopakoval toto jediné slovo, které jsem mu rozuměl: „Kšeft?“. On se usmál a přikývl. To mi ale moc nepomohlo. Absolutně jsem netušil, co se to děje a celá situace mi přišla dost divná. Zároveň jsem se však musel snažit, abych nevyprskl smíchy. Tento kolemjdoucí Maďar mi tu očividně dohazoval nějaký kšeft. Bohužel, nebo možná bohudík, jsem mu ale nerozuměl. Chvíli ještě něco mumlal, několikrát zopakoval slovo kšeft a já jsem se od něj začal raději pomalu vzdalovat.
S mírnou nedůvěrou jsem vstoupil na most a pomalu se pěšky vydal na druhou stranu. Kolo jsem vedl vedle sebe. Jet jsem na něm nemohl, jelikož chodník byl poměrně úzký a já jsem se musel každou chvíli vyhýbat protijdoucím chodcům. Uprostřed jsem se na chvíli zastavil. Podíval jsem se dolů. Pode mnou byla ohromná řeka. Nepřekonatelná hranice, přes kterou se můžu dostat jakoby nic jen díky tomu, že tu někdo postavil most. Připadalo mi, že už po mostě jdu celou věčnost. Ale nevadilo mi to. Užíval jsem si nádherný výhled a pozoroval proplouvající lodě. Došel jsem na konec mostu a byl jsem poprvé v životě v Maďarsku. První co mě zarazilo, byla značka zákaz vjezdu cyklistům, která na mě čekala kousek za mostem a která mi i v dalších dnech ještě několikrát znepříjemnila cestu. Naštěstí hned vedle cesty vedla cyklostezka.
Rozkládala se zde maďarská část Komárna (Komárom). Vydal jsem se po cyklostezce a zastavil se na malém, klidném náměstí. Vytáhl jsem svačinu a dal se do jídla. Wi-fi zde také nechyběla a já jsem se tak mohl pochlubit, že už jsem v Maďarsku. Chvíli jsem si odpočinul, ale čas mě dost tlačil. Kvůli silnému větru jsem ho ztratil hodně a stále jsem chtěl dodržet plán – to znamená dojet dnes až k Balatonu. Vydal jsem se po cyklostezce dále. Všímal jsem si, že skoro všude jsou cedule zakazující vjezd cyklistům. Ještě že tu je ta cyklostezka, pomyslel jsem si a jel jsem dál. Ta však najednou skončila a já jsem chvíli musel pokračovat po velmi frekventované silnici. Naštěstí zde byl široký okraj, po kterém jsem mohl jet a vozidlům jsem tak nezavázel. Na první křižovatce jsem z ní sjel na silnici nižší třídy, kde už zákaz cyklistům nebyl.
Cesta však stále byla velmi rovinatá, silný protivítr neustával a k tomu všemu začínalo být poměrně horko. Voda, kterou jsem si vezl, začala teplat a já jsem dostal chuť na něco vychlazeného. Ale nic takového už jsem u sebe neměl. Slíbil jsem si, že pokud najdu nějaký obchod, zajdu si tam a koupím si něco dobrého. Po chvíli jsem vjel do malé vesničky, uprostřed níž byl skromný obchůdek. Stěna obchodu byla prosklená, takže když jsem si kolo opřel o zábradlí před obchodem, celou dobu jsem na něj mohl zevnitř vidět. Vešel jsem tedy do obchodu a rozhodl jsem se, že si koupím opět máslo, k mojí druhé konzervě tuňáka, kterou jsem si ještě vezl z domova. Jenomže jsem narazil na problém, na který jsem tak nějak pozapomněl. Všechno tu bylo v maďarštině. Dokonce i nápisy na samotných obalech byly v maďarštině, žádná angličtina, či němčina, jen a jen maďarština. Našel jsem něco, co se podobalo máslu. Malá kostka ve stříbrném obalu. Mohlo to stejně tak být ale i sádlo, rostlinný tuk, či cokoliv jiného. Zamyslel jsem se a napadlo mě, že bych se mohl řídit podle ceny. Máslo bývá přece většinou poměrně drahé, a já viděl, že jedna z oněch věcí, co vypadaly jako máslo, je podstatně dražší než zbytek. Kromě másla (snad másla), jsem si ještě přibral vychlazené čokoládové mléko, a pár drobností. U pokladny jsem se bál, že nebudu rozumět ceně, kterou budu platit, ale naštěstí byl na pokladně malý displej, který cenu ukazoval. Zaplatil jsem a vyšel ven. Venku jsem si vychutnal čokoládové mléko. Posilněn čerstvou energií jsem pokračoval dál.
Projížděl jsem malebnou krajinou, až jsem se ocitl v místě, kde cesta, po které jsem celou dobu jel, končila a napojovala se na cestu snad z nejhustším provozem, jaký jsem kdy viděl. Jedno auto za druhým, kamion za kamionem, zákaz vjezdu cyklistům a k tomu všemu cyklostezka, po které jsem podle plánu měl pokračovat, nikde. Podíval jsem se do mapy a nezbývalo mi nic jiného, než poupravit trasu. Jelikož jsem se ale nechtěl vracet, musel jsem po této cestě pokračovat asi 2 km. Silnice byla poměrně úzká a i přes to, že jsem se snažil jet co nejvíce po kraji, bylo dost těžké mě předjet, jelikož i v protisměru byl provoz takřka nepřetržitý. Pro takový kamion bylo nemožné mě předjet. Ani jedno auto však na mě nezatroubilo, až jsem se tomu sám divil, jelikož jsem si uvědomoval, že na takové cestě nemám co dělat. Dokonce kolem mě projela i policejní jednotka, ale nevypadalo, že by jí to nějak vadilo. Párkrát jsem sjel z cesty a pustil auta před sebe. O malý moment později jsem už konečně mohl z této silnice sjet. Chvíli jsem spokojeně pokračoval dál, než nastal další problém. Achylovka – .šlacha na mojí levé noze, kterou jsem očividně při své cestě hodně přetěžoval, začala bolet. A s každým dalším šlápnutím bolela čím dál víc. Jednalo se o další, poměrně výrazné zbrždění, jelikož jsem kvůli toho musel razantně snížit tempo.
Navigace mě zavedla do malé vesničky, odkud měla vést polní cesta, díky které jsem si měl poměrně dost zkrátit cestu. Ta tam sice byla. Ale vypadala trochu jinak, než jsem si přestavoval. Strmá kamenitá cesta, z vyjetými kolejemi, končící na planině, kde jsem měl pro změnu problém najít, kudy pokračuje. Ocitl jsem se uprostřed hrbolaté planiny, poseté zvířecími bobky někde uprostřed Maďarska. Slunce už bylo poměrně nízko a začalo barvit obzor na růžovo. A já jsem věděl, že musím zabrat, jestli se chci odtud ještě za světla vymotat. Za tmy bych to už asi nezvládl. Rychle jsem uháněl přes planinu. Několikrát mi cestu přehradily hluboké kaluže, přes které jsem musel kolo s vypětím všech sil přenést. Po chvilce bloudění jsem konečně dojel do civilizace. Jednalo se o větší město a já jsem se na chvíli zastavil na malém náměstí, abych naplánoval kudy dál. Jenomže navigace se rozmyslela, že najednou fungovat nebude. Naslepo jsem podle mapy hádal, kde asi zrovna jsem. Kvůli časovému nátlaku jsem neměl moc času, se v mapě zorientovat a rozjel jsem se směrem, který se mi podle všeho zdál správný. Avšak navigace se ve chvíli, kdy jsem zrovna vyjel, rozhodla, že už teda fungovat bude. Ještě, že se tak stalo, jelikož jsem měl namířeno přesně opačným směrem, než jsem měl jet. Otočil jsem se uprostřed křižovatky a chvíli jsem se motal po centru, než jsem našel správnou odbočku. Poté, co jsem ji našel, jsem pokračoval dále. Achylovka bolela čím dál víc, slunce již zašlo za obzor a přede mnou byl stále kus cesty. Za jízdy jsem dělal další změny trasy, jelikož tu původně naplánovanou, která se vyhýbala hlavním silnicím, bych očividně nestihl. Musel jsem tak udělat pár kompromisů a trasu si zkrátit po hlavních cestách, kde, jak jsem předpokládal, byl zákaz vjezdu cyklistům a já jsem dnes již po několikáté porušoval předpisy. Rozsvítil jsem světla, které jsem musel dosti improvizovaně připevnit na brašny, aby byly vidět. To zadní moc pevně nedrželo a já jsem každou chvíli kontroloval, jestli jsem jej ještě neztratil. K tomu se mi navíc začal na jednu stranu sesouvat stan a karimatka, jejichž upevnění se pravděpodobně při jízdě hrbolatou plání uvolnilo. Co nejrychleji jsem uháněl po hlavní cestě, než se podél ní objevila cyklostezka. Vjel jsem na ní a přede mnou se konečně nacházela vysněná cedule – Balatonalmádi. Město, ve kterém jsem měl dnes přenocovat a kam jsem už ani nedoufal, že dojedu.
Byla už tma, když jsem dojel do kempu. Vstoupil jsem na recepci a nervózně jsem ze sebe anglicky vykoktal, co chci. Recepční se pustila do vyplňování registračního formuláře, zatímco mě začali znervózňovat malí kluci, kteří se ochomýtali okolo mého kola, které jsem měl opřené před recepcí. To bych nebyl já, kdybych nezapomněl vypnout zadní světlo, které teď blikalo na celý kemp. Kemp to byl opravdu rozlehlý, oproti těm, ve kterých jsem byl předtím. Poté jsem se odebral na místo rezervované pro stany. Kolo jsem si opřel o nejbližší strom a dal se do stavění stanu. Když v tom ke mně přišel maďarský turista. Něco mi začal vykládat, ale nerozuměl jsem mu ani slovo. Anglicky jsem ho na to upozornil, ale on mi pohotově odvětil, že anglicky trochu umí a jestli nepotřebuji posvítit při stavění stanu. Je pravda, že jsem tuto pomoc vřele uvítal, protože potmě bych stan stavěl asi dlouho. Usmál jsem se a dal jsem se do stavění. Mezitím jsme si povídali, ale já jsem brzo zjistil, že anglicky umí opravdu jen trochu. Stručně jsem mu popisoval svou trasu, avšak on nebyl schopen porozumět odkud to vlastně jedu. Pořád jsem mu opakoval: „I am from Czech Republic“, on mi na to však neustále odpovídal: „Czechoslovakia?“. Po chvíli jsem usoudil, že to nemá cenu a musel jsem se spokojit s tím, že jsem z Československa. Vyprávěl mi o životě v Budapešti, a že je tady na dovolené se svou dcerou. Jakmile jsem dostavěl stan, poděkoval jsem mu a vydal jsem obhlédnout kemp. Našel jsem sprchy a zjistil jsem, že jsou zdarma. Rychle jsem se vrátil ke stanu, vzal si ručník, čisté oblečení, ale najednou mi došlo, že jsem si zapomněl vzít jakékoliv mýdlo či sprchový gel. V tu chvíli mi to ale vůbec nevadilo a těšil jsem se na sprchu. Rychle jsem vstoupil do rozlehlého stavení a vešel jsem do první volné sprchy, kterou jsem zahlédl. Byl jsem hodně překvapený, když jsem na poličce objevil téměř plnou lahev se sprchovým gelem. Jakoby ji tam pro mě někdo schválně nechal. Pustil jsem si horkou vodu a užíval si sprchování. Po tak náročném dni, jako byl tenhle, byla sprcha zasloužená. Všiml jsem si, že levou achylovku mám poměrně dost nateklou a doufal jsem, že se mi do dalšího dne zlepší. Sprchový gel jsem ve sprše nechal, kdyby jej někdo další potřeboval. Po sprchování jsem si sedl na nejbližší lavičku a dal se do večeře. Měl jsem opět večeři šampiónů a byl jsem velmi potěšen, když jsem zjistil, že ta věc, kterou jsem koupil, je opravdu máslo. Po večeři jsem si šel vyčistit zuby a ani nevím jak mě napadlo podívat se nad sebe. To co jsem však spatřil, mě zděsilo. Střecha byla celá protkaná pavučinami a všude se houpali mohutní pavouci. Noční můra všech arachnofobiků. Rychle jsem si dočistil zuby. Podíval jsem se nad sprchy a viděl, že jich tam je taky dost. Toho jsem si ale naštěstí při sprchování nevšiml. Někdy je lepší některé věci prostě nevědět, pomyslel jsem si a šel jsem do stanu. Budík jsem si již nenastavoval, protože jsem ráno už nemusel nikam spěchat. Balaton jsem sice ještě neviděl, jelikož už byla tma, když jsem dojel, ale byl jsem spokojený s vědomím, že jsem již u něj. Potřeboval jsem si pořádně odpočinout. Ještě jsem rychle zkontroloval, jestli je kolo dobře zamčené. Spokojeně jsem se natáhnul do spacáku a ve vteřině jsem usnul.
Stručné statistiky třetího dne:
Trasa: Komoča – Balatonalmádi
Ujetá vzdálenost: 144,02 km
Čistý čas strávený jízdou: 9h 14min
Díl 4. - Dobrodružství pokračuje
Když jsem asi okolo 8 hodiny ranní vylezl ze stanu, bylo zataženo a mírně poprchávalo. V tuto chvíli mi to ale vůbec nevadilo. Bylo to poprvé, co jsem se vyspal do sytosti. Můj včerejší nerovný boj se silným protivětrem mi však připomínala stále nateklá achylovka. V kempu bylo ticho. Rozhodl jsem se zajít si nakoupit zásoby jídla do blízkého supermarketu, který jsem včera při příjezdu do kempu zahlédl. První kroky byly poměrně bolestivé a chvíli mi trvalo, než jsem bolavou nohu alespoň trochu rozchodil. Pomalu jsem dokulhal k obchodu. U vchodu jsem však narazil na problém. Jak se dostat dovnitř? Přede mnou se nacházely dvoje, naprosto stejné dveře, na nichž byl očividně maďarsky označen vchod a východ. Nevěděl jsem však, jak tuto šifru rozluštit, a tak mi nezbylo nic jiného, než přede dveřmi chvíli poskakovat a čekat, které dveře zareagují. Jedny se otevřely a já jsem spokojeně vešel dovnitř. Jelikož se jednalo o pobočku obchodního řetězce, který je mi důvěrně znám z domova, nedělalo mi problém se uvnitř zorientovat. Sortiment zde byl rozmístěn obdobně jako u nás, a navíc jsem ke svému překvapení zjistil, že některá maďarská slova jsou naprosto stejná jako ta česká, například banány. Nakoupil jsem zásoby ovoce, čerstvého pečiva a nějaké ty sladkosti a odebral jsem se k pokladně. U pokladny jsem musel chvíli vyčkávat ve frontě, než jsem se dostal na řadu. Pokladní začala skenovat zboží. Jak bylo vše naskenované, netrpělivě jsem očekával cenu, kterou budu muset zaplatit. „Penny karta?“ dotázala se z však čista jasna pokladní a já jsem se musel hodně držet, abych po dlouhé době nevybuchl smíchy. Kdo v tomto obchodním řetězci nakupuje, jistě tento dotaz zná, v Maďarsku jsem jej však nečekal. Zaplatil jsem a vyšel ven, tentokrát jsem již věděl kterými dveřmi.
Co se týče maďarské měny – forintů, začínal jsem se v ní pomalu orientovat. Už jsem si v hlavě vytvořil jednoduchý vzorec, díky kterému jsem si rychle dokázal převést cenu na české koruny, takže jsem si uměl udělat přibližnou představu, co je jak drahé. Ono totiž platit 600 forintů za máslo a 350 forintů za kilo banánů se na první pohled může zdát hodně. Příliš se mi ale nezamlouvala, moje peněženka, která začínala být poměrně přeplněná a už se skoro nedala zavřít. Nacházely se v ní totiž kromě českých mincí i nějaké Eura a centy, které se mi v ní nakupily při průjezdu Slovenskem a teď se mi zde navíc začalo hromadit neskutečné množství forintů.
Pomalu jsem se dobelhal zpět do kempu. Cestou jsem si vychutnával pražené arašídy, které jsem si v obchodě koupil. Počasí bylo stále pochmurné a já jsem se začínal zamýšlet nad tím, co dnes budu dělat. Pomalu jsem si procházel celý kemp. Zjistil jsem, že se nachází na samotném pobřeží Balatonu a kotví u něj nespočet lodí. Do vody se mi ale v takovém počasí moc nechtělo a já jsem se rozhodl, že budu pokračovat podél pobřeží dále. Věděl jsem, že na jižní části pobřeží, asi 80 km odtud, se nachází poměrně levný kemp, kde bych mohl pár dní zůstat a odpočinout si. V současném kempu jsem totiž, bohužel, setrvat nemohl, jelikož se řadil k těm dražším a pro mě by to byl velmi výrazný zásah do mého skromného rozpočtu. Vrátil jsem se tedy ke stanu a dal se do balení. Mezitím jsem si dopustil zásoby vody, která byla jak jinak než kalná. Za těch pár dní jsem již ale odpozoroval, že pokud ji nechám nějakou dobu odstát, zákal zmizí a voda zprůzrační. Některé plastové lahve už jsem obměnil za nové, jelikož ty staré v teplém počasí začínaly zapáchat. Rozloučil jsem se se svým maďarským kamarádem, který mi pomáhal při stavění stanu, a opustil jsem kemp.
Stačilo mi však párkrát šlápnout do pedálů, abych zjistil, že to takhle dál asi nepůjde. Při jízdě byl na achylovku vyvíjen neskutečný nápor a ta se začala opět velmi bolestivě ozývat. Chvíli jsem přemýšlel, než jsem dospěl k řešení. Napadlo mě podstatně si snížit sedadlo, tudíž jsem mohl šlapat takzvaně přes paty a achylovku jsem tak nenamáhal. Po pár dalších šlápnutích se mi toto řešení osvědčilo a já jsem tak již téměř bezbolestně pokračoval dále. Než jsem se dostal k jižnímu pobřeží, projížděl jsem přes dosti kopcovitý terén. Brzy jsem si z okolních cedulí a značek mohl domyslet, že okolo celého Balatonu vede jedna dlouhá, nepřetržitá cyklostezka. To jsem při plánování trasy netušil a bylo to poměrně příjemné překvapení. Stezka byla ještě k tomu velmi dobře značená. Sice se mi na ní podařilo několikrát zabloudit a zbytečně jsem si kvůli toho vyjel pár kopců, vždy jsem se ale po chvíli dostal zpět na trasu. Sem tam se přehnala přeháňka, která ale trvala většinou tak krátce, že se stačilo jen na chvíli schovat pod strom, takže jsem ani nemusel vytahovat nepromokavé obaly na brašny.
Balaton má protáhlý tvar. Je to takový úzký pruh táhnoucí se od západu na východ, západním koncem mírně ukloněný k jihu a v jedné třetině rozdělený téměř přes celou jeho šířku vyčnívajícím poloostrovem. Já jsem se nyní nacházel na krátkém východním pobřeží. Celý Balaton teď byl přímo přede mnou a já jsem si mohl užívat nádherný výhled. A to hlavně díky kopcům, přes které cyklostezka vedla. Objevil jsem lavičku, která se nacházela na hřebeni jednoho z kopců a skýtala tak opravdu ohromující rozhled. Rozhodl jsem se, že zde posvačím. Vytáhl jsem si chleba, zbytek másla a marmeládu. Co jsem však bohužel zjistil, bylo, že chleba, ze kterého mi zbývala asi tak jedna třetina a který jsem si ještě vezl z domova, byl celý pokrytý zelenou plísní. Bylo mí líto jej vyhodit, ale nic jiného se dělat nedalo. Místo chleba jsem si vytáhl veku, kterou jsem si ráno koupil a začal jsem svačit. Taky jsem do sebe nacpal malý kousek česneku a zanedlouho jsem pokračoval dále. Čím víc jsem se blížil k jižnímu pobřeží, byl terén stále rovinatější, až se ustálil jen těsně nad hladinou Balatonu. Cyklostezka pokračovala po silnici, která byla z obou stran lemovaná domy a chatami a vedla jen několik desítek metrů od pobřeží. Velmi často jsem se zde setkával s cedulemi a transparenty typu: Free apartments, Zimmer frei, Eládo. Cestovní ruch zde očividně hraje velmi významnou roli.
Oblaka se pomalu trhala a slunce se opět dralo ven. Občas jsem zastavil na veřejné pláži, kterou se zde mohla pyšnit téměř každá obec. Hranice jednotlivých měst zde ale byly nerozeznatelné, jelikož chaty a domy zde byly nepřetržitě. Párkrát jsem narazil na něco, co se podobalo centru města – se spoustou obchodů a turistů. Byla to opravdu parádní projížďka. Cestou jsem potkával nespočet cyklistů, kteří se vydali na několikadenní výlet okolo Balatonu, soudě alespoň podle brašen, které si s sebou vezli.
Bohužel se mi však stala další nepříjemnost. Jelikož jsem měl sedadlo velmi nízko, námaha se mi tím přenesla na kolena a to levé mě začalo bolet. Nyní už jsem žádné alternativní řešení neobjevil a musel jsem s bolavým kolenem pokračovat dále. Říkal jsem si, že do kempu dojet dokážu, ale zítra si už budu muset opravdu odpočinout, protože bych si nerad přivodil něco vážnějšího.
Celý den jsem měl velmi mírné tempo, jelikož jsem si užíval výhled na Balaton, probádal jsem centrum každého většího města a občas jsem se i prošel po samotném pobřeží. Byl to pro mě nezapomenutelný zážitek. Odpoledne ještě ke všemu vysvitlo slunce a osvětlovalo již tak nádhernou scenérii. I když jsem za tento den neujel ani 100 km, dojel jsem do kempu ve Fonyódu až večer. Vstoupil jsem do recepce a anglicky pozdravil. V recepci se nacházel starší pán. První co mi řekl, bylo: „English, Deutch, Česky, Slovensky, Polski?“ Pochopil jsem, že pán je asi znalý a umí ovládat všechny tyto cizí řeči. Vybral jsem si tedy pochopitelně češtinu. A pán začal vyprávět. Nejprve mi popisoval, jak to v kempu chodí, kde co najdu a kolik mám zaplatit. Teda, alespoň si to myslím. On mi totiž předtím vůbec nedával na výběr, kterou řečí se mnou bude mluvit. On mi spíše vyjmenoval jazyky, kterými na mě v následujících několika minutách bude promlouvat. V jedné větě dokázal obratně zkombinovat všechny tyto řeči dohromady a jako třešničku na dortu přidat pár maďarských slov. Byl jsem z toho naprosto zmatený. Podal jsem mu občanský průkaz, aby mě mohl zaregistrovat. Jediné co jsem pochopil, bylo, že se zde platí až při odchodu. Ještě, že cenu jsem měl zjištěnou již předem. Dostal jsem malou mapku celého kempu, což mi usnadnilo orientaci. Opustil jsem recepci a vydal jsem se hledat místo, kde se utábořím. Přešel jsem přes most, vedoucí přes uměle vytvořený potok, který rozděloval kemp napůl. V potoku se nacházela voda, pokrytá silným zeleným kobercem z řas. Nebyl to moc pěkný pohled. Kemp byl poměrně rozlehlý, ale na rozdíl od toho předchozího dosti liduprázdný. Nechápal jsem proč tomu tak je, vždyť je cenově velmi příznivý a nachází se zde vše, co je potřeba. Brzo jsem však ten důvod zjistil. A nebyl jeden. Celou jednu stranu kempu lemovala poměrně vytížená silnice. Druhou stranu ohraničovaly koleje, po kterých každou chvíli, s velkým rámusem projel vlak. No a k tomu všemu se jen pár metrů od kempu nacházelo nádraží, kde příjezd každého vlaku, vždy i s hudebním doprovodem, náležitě oznamovali. Je ale pravda, že by tam mohli hlásit, co by chtěli a já bych tomu stejně nerozuměl. Příliš se mi to tu nezamlouvalo a začal jsem přemýšlet, zda tady mám opravdu zůstat. Vybalil jsem si věci a utábořil jsem se. Otevřel jsem peněženku, abych zkontroloval, kolik mi ještě zbývá peněz, když v tom jsem se zarazil. Občanský průkaz nikde. Ten nejdůležitější doklad, který jsem u sebe měl, zmizel. Cestovní pas jsem s sebou neměl, jelikož pro cestování po Evropské unii není potřeba. Poté, co jsem se vzpamatoval z prvotního šoku, jsem si uvědomil, že při registraci si pán mou občanku nechal jako zálohu, abych neutekl bez placení. Byla to ale další věc, která mi na tomto kempu vadila a tak jsem se téměř okamžitě rozhodl, že zde strávím jen jednu noc. Další změny plánu tedy byly na místě. Chtěl jsem se podívat na internet, abych našel jiný kemp, do kterého bych se mohl přesunout a den, dva si tam v klidu odpočinout. Potřeboval jsem však hlavně zjistit cenu, jelikož zde byly některé kempy opravdu předražené. Wi-fi jsem našel, byla však zaheslovaná a bylo nutné si připojení předplatit. To mě v tuto chvíli opravdu rozhořčilo a já jsem netušil, co dělat. Do toho všeho přijela do kempu banda výrostků, kteří zde začali dělat neskutečný rámus. Pustili si z auta na plné pecky hudbu, která se rozléhala přes celý kemp. Měl jsem chuť vstát a všem jim vynadat. Jenomže jsem na sebe nechtěl příliš upozorňovat. Nerad bych riskoval, že by se jeden z nich, mírně posilněn alkoholem, rozhodl pohrát si v noci s mým kolem, které jsem měl zamčené u stromu. Raději jsem tedy v sobě zlost zadusil a přemýšlel dále. Byla to další krušná chvilka na mé cestě. Achylovku jsem měl stále docela oteklou, koleno po dnešní jízdě pobolívalo, postrádal jsem svou občanku, venku hlasitě vyhrávala hudba, a když konečně po dlouhé době přestala hrát, stále v pravidelných intervalech hlasitě projížděly vlaky.
Prohlížel jsem si mapu kempu, kterou jsem dostal u vstupu a která byla mimo jiné jediná, kterou jsem za celou svou cestu vůbec dostal. Nevím, co bych dělal, kdybych mapu neotočil, či ji vůbec u vstupu nedostal, ale na druhé straně jsem objevil mapu celého Balatonu s vyznačenými kempy okolo. Nemohl jsem uvěřit vlastním očím. Jakoby toto řešení spadlo z čistého nebe a já už jsem v hlavě spřádal náhradní plán. Kousek od tohoto kempu, směrem, kterým jsem měl namířeno, se podle schématu nacházel další kemp. Ten však byl nudistický. Po krátkém přemýšlení jsem tento kemp zavrhl a hledal dál. Asi 50 kilometrů odtud, na nejzápadnějším výběžku Balatonu jsem našel další kemp, který se mi zdál poměrně slušný. I když na schématu nebyla uvedena cena, rozhodl jsem se, že se do tohoto kempu zítra vydám a zdržím se tam tak dlouho, jak mi to jen dovolí finance. Předpokládal jsem, že by to mohla být tak 1 až 3 noci. Po večeři jsem ulehl do spacáku a snažil se usnout. Tuto noc jsem si však moc neodpočinul. Pravidelně mě budily projíždějící vlaky a jim předcházející hlášení na nádraží, někdy jsem se vzbudil sám a celou noc mě rušila lampa, které jsem si při stavění stanu nevšiml a u které jsem si stan postavil.
Stručné statistiky čtvrtého dne:
Trasa: Balatonalmádi – Fonyód
Ujetá vzdálenost: 94,9 km
Čistý čas strávený jízdou: 6h 30min
Díl 5. - Vzhůru do Keszthely
Pátý den pro mě začal poměrně brzy. Vzbudil mě první ranní vlak, projíždějící okolo kempu a usnout se mi poté již nepodařilo. Jelikož byla recepce ještě zavřená, rozhodl jsem se prozkoumat vzdálenější zákoutí kempu. Vydal jsem se směrem k pobřeží. Přešel jsem přes nijak nechráněnou železniční trať a byl jsem rázem na pláži. Poměrně udržované a čisté, ze stran obklopené rákosím. Jelikož bylo ještě poměrně chladno, do vody jsem ani nevkročil. Chvíli jsem jen tak postával a pozoroval klidnou hladinu táhnoucí se až k vzdálenému protějšímu břehu. Poté jsem se vydal zpět přes koleje a posnídal jsem. Balení stanu a všech mých věcí jsem měl již celkem zmáknuté a nestrávil jsem s tím už tolik času jako první dny. Opět jsem si dopustil zásoby vody a vydal se k recepci. Tam jsem zaplatil nocleh a na oplátku mi byl vrácen občanský průkaz. Následně jsem se již vydal dále jižním pobřežím Balatonu.
Počasí bylo slunečné a krajině to opět dodávalo pohádkový nádech. Kvůli namožené achylovce a rozbolavěnému kolenu jsem však pokračoval velmi pomalu. Na chvíli jsem se zastavil poblíž malého přístavu, kde jsem pozoroval odplouvající loď. Díky tomu, že jsem nikam nespěchal, jsem si mohl dovolit se na tomto místě zdržet a užít si výhled. Sedadlo na kole jsem si stále nechával nízko, i když už jsem nebyl schopen určit, zda tato poloha stále plní svůj účel. Zanedlouho jsem se ocitl na nejjižnějším bodě mé trasy. V místě, od mého domova, z celé cesty nejvzdálenějším. Nyní se směr mého putování stočil vzhůru k severu.
Někdy okolo poledne, kdy už začínalo být poměrně horko, jsem dorazil do kempu. Nacházel se na okraji mestečka Keszthely. Musím uznat, že i když jsem zde strávil spoustu času, tak jsem za celou dobu nepřišel na to, jak se tento název správně vyslovuje. Vkročil jsem do kempu, kde jsem se u recepce zaregistroval, zatím však jen na jednu noc. Bylo mi oznámeno, že se zde opět platí až při odchodu. Areál byl velmi rozsáhlý. Recepční mi na mapce, kterou měla položenou na stole, vysvětlila, ve kterých místech si můžu postavit stan a kde najdu sprchy, toalety a pláž. Chvíli mi trvalo, než jsem se v kempu zorientoval, ale nakonec jsem se k požadovanému místu dostal. Oblast vyhrazená pro stany byla poloprázdná. Kolo jsem přimkl ke sloupu u kterého se už jedno jízdní kolo nacházelo. Očesal jsem z kola všechny brašny a uložil je do stanu. Jelikož bylo sotva chvíli po poledni, rozhodl jsem se jít prozkoumat město, které na mě prvním dojmem zapůsobilo dost exoticky. Využil jsem toho, že horní díl zadní trojbrašny se dá odepnout a může sloužit i jako taška přes rameno. Dal jsem si do ní telefon, peněženku, lahev s pitím, malou svačinu, plavky, ručník a pár cenných věcí, které jsem nechtěl nechávat ve stanu a vyrazil jsem.
Jelikož se kemp nacházel na okraji města, nějaký čas trvalo, než jsem dostal do centra. Překvapilo mě, jak jsem se najednou cítil volný. Nemusel jsem se poohlížet a omezovat se kvůli svému kolu. To se teď nacházelo bezpečně uzamčené v kempu. Všechny těžké zavazadla byly také uloženy ve stanu a já jsem s sebou měl jen lehkou brašnu přes rameno. Už jsem si nepřipadal jako cykloturista. Už jsem si nepřipadal jako někdo, kdo zde cestoval téměř pět dní. Připadal jsem si jako jeden z mnoha dalších turistů, kteří tady pravděpodobně přijeli autem či autobusem za pár hodin. A bylo jich tady opravdu hodně. Nejvíce se jich nacházelo u pobřeží, které bylo krásně opečovávané a upravené. Bylo tu nepřeberné množství stánků a obchůdků lákajících turisty, aby zde utratili své těžce vydělané peníze. Na mě však tato lákadla příliš neplatila. To bylo ale způsobeno hlavně tím, že jsem již neměl moc financí nazbyt.
Poté, co jsem prozkoumal pobřežní část města, mě začala lákat odlehlejší místa, která již nebyla turisty tak vyhledávaná. Procházel jsem se úzkými uličkami a sledoval život místních. Netrvalo to ale dlouho a narazil jsem na velké obchodní centrum. Bezstarostně jsem vstoupil dovnitř a nakoupil jsem si něco málo k večeři. Poté jsem se vydal na cestu zpět do kempu. Snažil jsem se však jít jinou trasou, než jsem šel sem, abych poznal nová místa. Občas se mi to trochu vymstilo, zbytečně jsem si kus zašel a nakonec jsem se stejně musel vracet již známou cestou.
Než jsem se dostal do kempu, byl již večer. Po osvěžující sprše jsem začal plánovat, co budu dělat další den. Po přepočtení všech mých forintů jsem zjistil, že jich mám méně, než jsem si myslel. Napadly mě dvě možné varianty, avšak každá měla své mouchy. První varianta zahrnovala to, že bych zítra ráno zaplatil nocleh a s dostatkem financí se vydal na cestu domů. Na druhou stranu mě však stále pobolívala noha, která potřebovala minimálně jeden den odpočinku. Z tohoto důvodu jsem tuto variantu ihned zavrhl. Druhá varianta se mi zdála příznivější. Obnášela zůstat zde noci dvě, tudíž dostatek času si odpočinout. Stinná stránka však byla taková, že za tyto dvě noci utratím většinu forintů, které mám k dispozici. Na jídlo mi nějaké drobné zbydou, ale na další nocleh již rozhodně ne. Ten jsem však při cestě domů přes maďarské území potřeboval, protože jsem se nacházel o dost jižněji, než když jsem k Balatonu dojel – nyní by pro mě bylo projet maďarským územím na jeden zátah neuskutečnitelné. Doufal jsem tedy, že v kempu, kde budu nocovat cestou domů, budu moct zaplatit Eury, kterých jsem měl přebytek.
Jelikož bylo ještě světlo, rozhodl jsem se o drobnou údržbu svého kola. Bylo překvapivé, že zatím vše fungovalo, jak mělo. Vezl jsem s sebou spoustu klíčů, lepení, náhradní duši, stahovací pásky, izolepu a další příslušenství, ze kterého jsem zatím využil jen izolepu. A to jen kvůli toho, že mi zřejmě při průjezdu hrbolatou planinou dva dny zpátky mírně napraskl přední košík. Tudíž jsem nyní jen dofouknul duše, zkontroloval dotažení šroubů a namazal řetěz. Víc nebylo potřeba. Povečeřel jsem a brzy po setmění jsem se natáhl do spacáku. Předtím, než jsem usnul, jsem ještě zaznamenal příjezd několika aut.
Stručné statistiky pátého dne:
Trasa: Fonyód – Keszthely
Ujetá vzdálenost: 47,3 km
Čistý čas strávený jízdou: 2h 44min
Díl 6. - Zasloužený odpočinek
Nastal den šestý – první a zároveň poslední vyloženě odpočinkový den mého putování. Vstával jsem poměrně pozdě. Když jsem vylezl ze stanu, opět mě přivítala nádherná prosluněná obloha. Překvapilo mě však, kolik dalších turistů přes noc přijelo. Plácek vyhrazený pro stany byl nyní téměř zaplněný. Někteří utáboření již své stany balili, jiní teprve svůj stan vybalovali. Jelikož jsem měl v plánu zde setrvat další noc, vydal jsem se tuto skutečnost oznámit na recepci. Recepční jen přepsala jedno číslo na formuláři a bylo hotovo. Po následné snídani jsem si opět sbalil důležité věci do brašny a vyrazil jsem pěšky do města. Procházel jsem se městem a objevoval nová zákoutí. Kolem poledne jsem doputoval na náměstí, kde jsem si koupil dva kopečky zmrzliny, sedl si na stinnou lavičku a pozoroval jsem život kolem sebe.
Když jsem již nějakou tu chvíli na lavičce posedával, rozhodl jsem se, že bych už konečně mohl okusit vodu v Balatonu. Potom, co jsem zde cestoval tak dlouho, by byla škoda se alespoň na chvíli ve vodě nenamočit. Vydal jsem se tedy k pobřeží. Na městské pláži se nacházelo nespočet lidí. Objevil jsem prázdnou lavičku, která se nacházela přímo u vody. Všechny věci, kromě plavek, jsem si na ni odložil. Voda byla na první pohled poměrně špinavá a nešlo skrze ní vidět na dno. Okolo se nacházelo rákosí a nad vodou poletovaly kachny a labutě. Pomalu jsem se nořil do vody. Chvíli jsem se pohupoval ve vlnách, než mě napadlo, že bych si mohl trochu zaplavat. Ve vodě jsem strávil spoustu času a plaváním jsem se skvěle odreagoval.
Bylo pozdní odpoledne, když jsem se vrátil zpět do centrální části pobřeží. Sedl jsem si na lavičku, chráněnou před sluncem velikým stromem. Všude kolem se hemžila spousta turistů. Někteří se na chvíli zastavili ve stínu a poté zase pokračovali dále. U vody téměř bez hnutí posedával rybář. Lidé kolem něj bez povšimnutí procházeli a já jsem byl myšlenkami taky úplně někde jinde. Už jsem se nemohl dočkat, až se zítra opět vydám na cestu. Všude byl klid, když v tom sebou rybářův prut škubl. Rybář zpozorněl a pevně jej uchopil. Prut sebou škubl znova. Rybář začal vlasec opatrně navíjet. Prut však sebou škubal čím dál víc a rybář měl co dělat, aby prut udržel. Lidé se u něj začali zastavovat a s obdivem jej pozorovali. Za okamžik se již nad hladinou mrskala ryba, kterou si všichni s údivem prohlíželi. Nejednal se o žádný mimořádný úlovek, ale bylo očividné, že pro kolemjdoucí to byl zajímavý zážitek. Pro mě to bylo taky pěkné zpestření dne a rybář byl ze svého úlovku rovněž znatelně potěšen.
Večer jsem se po celodenním putování vrátil do kempu. Když jsem se však blížil ke svému stanu, již z dálky jsem viděl, že je něco špatně. Stan byl na levé straně zřetelně promáčklý. Rychle jsem k němu přispěchal. Sundal jsem svrchní plášť stanu, abych zjistil, co se stalo. Co jsem spatřil, mě příliš nepotěšilo. Jedna tyč podpírající stan byla zlomená. Nevím, zda se zlomila samovolně, či tomu pomohly děti, které kolem stanu pobíhaly. Raději jsem to nezjišťoval a začal jsem přemýšlet, jak jej opravit. Ke stanu jsem však s sebou žádné náhradní díly neměl a tak mi nezbývalo nic jiného než použít lepicí pásku. Prasklou tyč jsem izolepou ve zlomeném místě důkladně omotal, a aby spoj dostatečně držel, musel jsem zpevnit i kousek tyče následující. Ty teď tak byly napevno spojeny.
Po večeři a následné sprše jsem ve stanu ulehl a velmi rychle jsem usnul. Byla hluboká noc, když jsem se vzbudil. Potřeboval jsem si zajít na toaletu, tudíž jsem potichu otevřel stan a vydal se směrem k záchodům. Když jsem procházel kolem dveří vedoucích do dámské části, všiml jsem si nepříliš patrné tmavé skvrny asi v úrovni pasu. Při bližším prozkoumání jsem zjistil, že se jedná o mohutného pavouka, pohupujícího se na tenké pavučině, přímo uprostřed dveří. Pavouka jsem na jeho místě ponechal a vydal jsem se do části pánské. Před vstupem dovnitř jsem však raději narychlo zkontroloval, jestli zde na mě nečeká podobné překvapení. Naštěstí nečekalo. Když jsem se dal na cestu zpět do stanu, hlavou mi probleskla myšlenka, zda jsem raději neměl pavouka ze dveří odstranit. Pro někoho to mohlo být velmi nepříjemné setkání. Byl jsem však příliš rozespalý na to, abych mohl racionálně uvažovat. Proto jsem se touto myšlenkou příliš nezabýval. Vrátil jsem se do stanu a okamžitě jsem usnul. Žádný výkřik mě ze spánku neprobudil.
Stručné statistiky šestého dne:
Trasa: Keszthely (odpočinkový den)
Ujetá vzdálenost: 0 km
Čistý čas strávený jízdou: 0h 0min
Díl 7. - Zase na cestě
Druhá noc v Keszthely byla za mnou a stejně tak i odpočinek. Dnešní etapa měla čítat okolo 100 km. Abych se vyhnul polednímu vedru, chtěl jsem původně vyjet brzy ráno. Jelikož však recepce otevírala až o osmé hodině ranní, nezbývalo mi nic jiného než do této doby setrvat v kempu. Vstával jsem tedy až okolo 7. Posnídal jsem a po jednodenní pauze jsem se dal opět do své pravidelné ranní rutiny – balení stanu a ostatních zavazadel. Chvíli mě zdrželo rozlepování dvou napevno spojených tyčí, které jsem musel rozlepit, abych je vměstnal do obalu. I přes to jsem byl s balením poměrně rychle hotov a odebral jsem se k východu. Cestou jsem samozřejmě neopomněl doplnit zásoby vody. Když jsem procházel okolo dámských toalet, nebylo po pavoukovi ani zmínky. Trochu jsem zazpytoval svědomí. Když jsem přišel k recepci, před zavřenými dveřmi již postávalo několik lidí. Do 8 hodiny zbývalo pár minut. Po chvíli se otevřely dveře a první čekající se nahrnuli dovnitř. Následně se dostala řada i na mě. Na zaplacení dvou nocí jsem podle předpokladu spotřeboval většinu svých forintů a na jídlo mi již zbylo jen pár drobných. Poté, co jsem se vrátil ke kolu, jsem zkontroloval, zda vše pevně drží na svém místě. Noha už mě téměř nebolela a tak jsem si sedadlo zvýšil zpět do jeho původní polohy. Nedočkavě jsem se posadil na kolo a opustil kemp.
Bylo mi trochu smutno, když jsem naposledy projížděl městem. Ani nevím čím, ale za ty dva dny, co jsem zde strávil, mi poměrně dost přirostlo k srdci. Projížděl jsem ulicemi, kterými jsem se včera procházel a věděl jsem, že je již pravděpodobně nikdy znovu neuvidím. Keszthely, nádherné město na pobřeží Balatonu, mizelo za mými zády. Stejně tak se i celý Balaton začal skrývat za první kopce, přes které jsem projížděl.
Byl jsem plný energie. Opravdu jsem si nesmírně odpočinul a nadšeně jsem uháněl kupředu. Počasí bylo jak jinak než slunečné a vítr mě lehce popoháněl kupředu. Dnes jsem měl v plánu dojet do Beledu, města vzdáleného asi 100 kilometrů od Balatonu.
Cesta hladce plynula a krajina byla stále víceméně rovinatá. Blížilo se poledne a začínalo být stále nesnesitelnější horko. Kolem cesty se nenacházelo příliš mnoho stromů a tak jsem se žáru slunce pořádně neměl jak vyhnout. Pokud jsem na nějaké stinné místo narazil, využil jsem jej k odpočinku. Zásoby tekutin začínaly teplat. Přišlo mi, že mě voda spíše zahřívá, než aby mě osvěžila.
Již částečně znaven horkem jsem se zrovna vlekl dlouhou rovinkou, když jsem asi půl kilometru před sebou spatřil masivní oblak prachu. Nacházel se na poli několik desítek metrů od silnice a pomalu se blížil k vozovce. Při bližším prozkoumání celé situace jsem postřehl, že prach je vířen traktorem, který prorývá půdu na vyschlém poli. Opravdu se mi něčím takovým projíždět nechtělo. Oblak se táhl daleko za traktorem a trvalo by neskutečně dlouho než by se přes cestu přehnal. Rozhodl jsem se takřka okamžitě – musím kolem mračna projet dříve, než se dostane k silnici. Nebylo to nic jednoduchého. S maximálním vypětím sil jsem uháněl po rovné silnici. Závodil jsem s časem. Traktor se kousek od silnice otočil a mířil zpět do pole. Jenže oblak prachu, unášený větrem pokračoval dále. Prohnal jsem se kolem něj zrovna ve chvíli, kdy se přeléval přes silnici. Viděl jsem, jak nade mnou zahaluje oblohu a slyšel jsem, jak první zrnka prachu dopadají na mé brašny. Sotva jsem pod mračnem projel, uslyšel jsem šumění – dopadající prach za mnou vytvářel souvislou pokrývku na silnici. Bylo to opravdu těsné, ale z tohoto závodu jsem vyšel jako vítěz.
kolo druhé hodiny odpolední jsem dorazil do kempu v Beledu. Vstoupil jsem do areálu. Hned u vstupu se nacházela velká budova a celému kempu dominoval malý rybník, který se nacházel přímo uprostřed pozemku. Avšak nic jako recepci jsem neviděl. Nebyl jsem si jistý, zda jsem zde správně. Kolem vstupu zrovna procházela slečna, které jsem se dotázal, kde byl mohl najít recepci. Bylo však více než zřejmé, že mi nerozumí ani slovo. Připadal jsem si, jako bych někomu vkročil na soukromý pozemek. Slečna vzala do ruky telefon a ukázala, ať chvíli počkám. Do telefonu mluvila německy, takže jsem naopak zase já nic nerozuměl. Napadly mě dva možné scénáře. Buď přijde chlápek, o hlavu vyšší než já, který mě vykopne z areálu i z mým kolem a důrazně mě upozorní na to, ať se zde již nikdy neukážu, nebo, a v to jsem doufal, přijde někdo, s kým se domluvím. Ve skutečnosti však nastal scénář číslo tři – přišel Hans. Chlapík, jehož jméno si pamatuji díky tomu, že se mi představil a podal mi ruku, hned jak ke mě přišel. Ukázal mi, ať se posadím a ať ještě chvíli počkám. Hans, stejně jako slečna, která jej zavolala, mluvil německy. Jelikož německy neumím téměř ani slovo, tušil jsem, že domluva bude složitá. Hans se posadil naproti mně. Požádal jeho kolegyni, aby mu donesla registrační formulář. Zapálil si cigaretu a ani nevím jak se mu to povedlo, ale poměrně srozumitelně se mě zeptal odkud a kam jedu. Po chvíli přemýšlení, jak a v jakém jazyce mu mám vlastně odpovědět, jsem začal heslovitě vyjmenovávat místa, kudy jsem projel a kudy se projet ještě chystám. Přitom jsem máchal rukama všude kolem sebe, abych jednotlivá místa správně zařadil a vysvětlil, co mají s mou cestou společného. Je opravdu zajímavé, že i přes to, že jsme každý mluvili naprosto jiným jazykem, jsme si víceméně rozuměli. Za chvíli byl registrační formulář na stole. Nebyl sebemenší problém zde zaplatit nocleh v Eurech. Tím se vyřešil můj problém s nedostatkem forintů. Hans mi ukázal, kde najdu sprchy, toalety a zavedl mě na stinné místo, kde jsem si mohl postavit stan. Choval se ke mně velmi zdvořile. Poděkoval jsem mu a dal se do stavění stanu. Bylo teprve něco málo po třetí hodině odpolední, když jsem byl hotov. Jelikož i ve stínu bylo poměrně horko, rozhodl jsem se, že si dopřeji ledovou sprchu.
Jakmile jsem se vrátil do stanu, vrhl jsem se na plánování zítřejší etapy. Byla to právě jedna z těch, kterou jsem si před odjezdem vytyčil dosti ledabyle a už teď jsem věděl, že to takhle moc nepůjde. Cíl byl jasný – dostal se na Slovensko. Avšak v cestě mi stál Dunaj – nepřekonatelná hranice. A přes ten jsem se mohl dostat jedině pomocí mostu. Těch se několik nachází v Bratislavě. Jenže v okolí Bratislavy se nenacházel kemp. Tedy alespoň žádný, který bych měl zakreslený v mapě. Ostatní mosty byly podle mapy o dost východněji a zbytečně bych si zajel hodně kilometrů navíc. Rozhodl jsem se proto pro radikální řešení. Pokusím se dojet až do kempu v Malých Levároch, které se nacházejí ještě poměrně daleko za Bratislavou. Nebyl jsem však schopný přesně odhadnout, kolik kilometrů bude trasa měřit a ani mě to v tuto chvíli nezajímalo. Byl jsem rád, že jsem dokázal alespoň něco naplánovat. A od oka se zdálo, že by se to mohlo dát ujet. Jen jedna část se mi příliš nezamlouvala a to hlavní cesta spojující Mosonmagyaróvár a Bratislavu. Nevěděl jsem, jak moc bude tato silnice vytížená a zda po ní vůbec budu moci na kole jet. V případě, že bych nemohl, měl jsem v úmyslu to vzít po vedlejších cestách, čímž bych si ale prodloužil už tak poměrně dlouhou trasu.
Trasa byla naplánovaná, nicméně stále zbývalo spoustu času do soumraku. Ve stanu však nebylo možné vydržet. Stín, ve kterém jsem jej postavil, se posunul a na stan teď žhnulo slunce. Sedl jsem si tedy pod strom s výhledem na rybník a odpočíval. Prohraboval jsem se mapami, očima jsem procházel místa, kterými jsem již projel. V hlavě se mi vykreslovalo mnoho momentů a okamžiků z mé cesty. Sčítal jsem statistiky jednotlivých denních etap, které jsem si pravidelně každý den zaznamenával. Slunce pomalu klesalo k obzoru.
Jakmile slunce zašlo za obzor, stan vychladl a já jsem ulehl ke spánku. Zpočátku mě nesmírně rozčilovala hrbolatá zem pod stanem a chvíli mi trvalo než jsem našel vhodnou polohu pro spánek. Poté se o své postarala únava a já jsem nerušeně usnul.
Stručné statistiky sedmého dne:
Trasa: Keszthely – Beled
Ujetá vzdálenost: 99,1 km
Čistý čas strávený jízdou: 5h 03min
Díl 8. - Peklo
Osmý den pro mě začal velmi brzy. Potřeboval jsem vyjet co nejdřív, abych se vyhnul nesnesitelnému vedru, které odpoledne bez pochyb nastane. Budík mě probudil už o páté hodině ranní. Rychle jsem vstal, posnídal a hned nato jsem začal s balením stanu a zbylých zavazadel. Jakmile bylo vše upevněné na kole, vydal jsem se k východu. Procházel jsem okolo rybníku, kolem kterého se již teď nacházelo několik rybářů. Nacházel se u něj také Hans, který se se mnou uctivě rozloučil. Doplnil jsem ještě zásoby tekutin – přesně 5 litrů studené vody a vydal jsem se na cestu. Rychle jsem uháněl přes stále rovinatou krajinu. Slunce bylo nízko nad obzorem, ale i přes to už znatelně hřálo. Vzduch však byl naštěstí ještě příjemně chladný. Následoval jsem trasu, kterou jsem včera odpoledne naplánoval. Doufal jsem, že stihnu dojet do Bratislavy, ještě než nastane poledne, abych se mohl schovat do stínu a pokračovat dále až k večeru. Vítr, který byl na cestě směrem k Balatonu mým úhlavním nepřítelem, mi nesmírně pomáhal a hnal mě kupředu.
Jelikož mi zbývalo posledních pár set forintů, zastavil jsem se při průjezdu jednou obcí v obchodě. Koupil jsem si litr ovocného džusu, ochucené mléko a solené tyčinky. Utratil jsem tak téměř všechny forinty a peněženka se mi konečně odlehčila. Zbylo mi v ní přesně 50 forintů. Mezitím se voda, kterou jsem si od rána vezl z kempu, začala opět velmi rychle zahřívat. A nebylo se čemu divit. Slunce žhnulo čím dál víc a i přes to, že jsem se průběžně mazal opalovacím krémem, jsem začal být v obličeji a na rukou docela spálený. Jak slunce stoupalo po obloze, bylo stále méně a méně stínu.
I přes příznivý vítr jsem však nedokázal dodržovat plán. Blížilo se poledne a já byl sotva v polovině cesty do Bratislavy. S velkým zpožděním jsem pokračoval a pomalu jsem se blížil k Dunaji. Doufal jsem, že zde bude chladněji. Přestavoval jsem si silnici obklopenou vysokými stromy, celou ponořenou do stínu. Rozdíl mezí fantazií a realitou byl ale propastný. Na jednu stranu mě potěšila přítomnost poměrně kvalitní cyklostezky – Eurovelo 6, na kterou jsem se napojil. Na stranu druhou zde nebyl jediný strom, který by vrhal na stezku stín.
Nemohl jsem uvěřit svým očím, když jsem po chvíli jízdy po rozpálené cyklostezce spatřil, že prochází malým, avšak stinným lesíkem. Nacházelo se zde dokonce i skromné posezení. Zastavil jsem, chvíli jsem odpočíval a něco málo jsem posvačil. Zanedlouho přijeli dva cyklisté a zastavili se u mapy, která se nacházela kousek vedle. Přistoupili k ní, začali spolu česky rozmlouvat a začali v mapě něco hledat. Bylo pěkné slyšet po tak dlouhé době svůj rodný jazyk. Jelikož jsem byl ale v tuto chvíli rád, že sedím, moc jsem se k nim nehlásil a vychutnával jsem si jídlo. Jenomže cyklisté na mapě nenašli, co hledali a obrátili se na mě. „Do you speak English?“ zeptali se. Jelikož jsem slyšel jejich předchozí rozhovor, pohotově jsem jim odpověděl: „Můžete klidně česky.“ Vypadali překvapeně a při pohledu na mé kolo se mě hned začali vyptávat na mou cestu. Barvitě jsem jim vylíčil, jak má cesta probíhala a co mám ještě v plánu. Mimo jiné jsem se také zmínil, že si nejsem jistý, jak se dostanu z Mosonmagyarovaru (česky Mošoně, jak jsem se dozvěděl) do Bratislavy. Překvapili mě, když mi řekli, že podél hlavní cesty vede cyklostezka. Musím uznat, že mi tím ušetřili poměrně dost kilometrů, o které by se moje trasa prodloužila, kdybych musel projíždět vedlejšími silnicemi. Jelikož jsem měl ale i tak hodně naspěch, rozloučil jsem se s nimi a pokračoval jsem dále.
peněžence jsem měl stále ještě padesát forintů, proto jsem se rozhodl, že se ještě někde zastavím a peníze utratím. Zastavil jsem tedy v malém obchůdku uprostřed vesnice, kterou jsem projížděl. Vešel jsem dovnitř, ale marně jsem hledal cokoli, co by stálo byť méně než 100 forintů. Už jsem chtěl odejít, když jsem si všiml lízátek přesně za 50 forintů. Bylo mi jasné, že zde nic levnějšího nenajdu. Vzal jsem si tedy jedno a přišel jsem k pokladně. Na pokladně se však objevila částka 60,-. Složitě jsem vysvětloval, že lízátko má stát 50, a že už u sebe stejně 60 forintů nemám. Nakonec jsme si ale stejně rozuměli a pokladní přikývla na to, že mi lízátko prodá za 50 forintů. Byl jsem spokojený, že jsem se zbavil zbylých forintů a ještě jsem 10 vydělal.
Slunce bylo vysoko na obloze a nikde nebyl žádný stín. Projel jsem Mošoní a pokračoval jsem podél hlavní cesty. Kousek za městem jsem se však zastavil v prvním stínu, na který jsem narazil a už jsem nemohl dále. Připadal jsem si jako v pekle. Myslím, že moc nechybělo ke 40°C ve stínu. Na ten jsem však narazil jen výjimečně a většinu času jsem se pohyboval na slunci, kde bylo ještě o poznání více. Zásoby vody se rychle tenčily. Ruce jsem měl červené, obličej spálený. Už se mi ze stínu nechtělo pryč. Ale musel jsem. Jako poslední možnost, jak bojovat se žárem slunce, mě napadlo namočit si ručník vodou a ten si zavázat okolo hlavy. Tak jsem také udělal. Pořádně jsem se napil, namazal opalovacím krémem a pokračoval jsem dále. Mokrý ručník plnil svou funkci skvěle, proudící vzduch jej za jízdy ochlazoval a ten zase chladil mou hlavu. Fungovalo to do chvíle, než ručník uschnul a já jsem jej musel znovu namočit. I přes to to však bylo výborné řešení. Akorát jsem vodu spotřebovával ještě o poznání rychleji.
Pokračoval jsem po cyklostezce do chvíle, než jsem ji ztratil. Opravdu netuším, jak se mi to povedlo, ale po průjezdu malou obcí, kousek od slovenských hranic byla stezka najednou pryč. Musel jsem tedy pokračovat po hlavní cestě. Projel jsem bývalou hraniční budovou a byl jsem rázem na Slovensku. Kousek za hranicemi mě přivítala cedule značící začátek Bratislavy. Do centra to však bylo ještě daleko. Po ujetí dalších několika kilometrů jsem konečně narazil na cyklostezku, vedoucí okolo Dunaje. A ta chvíli dokonce vedla ve stínu. Na stezce se i přes tropické počasí nacházely spousty lidí. Kromě cyklistů, i bruslaři, běžci, turisté, či jen lidé, kteří byli na procházce se psem. Na moment jsem si ve stínu odpočal a pak jsem pokračoval dále do centra Bratislavy. Chvíli mi trvalo, než jsem našel most vedoucí přes Dunaj. Se zatajeným dechem jsem před most přejížděl a pozoroval Bratislavský hrad přede mnou.
Byly čtyři hodiny odpoledne, když jsem se dostal na druhou stranu Dunaje. Rád bych prozkoumal Bratislavu více, ale neměl jsem příliš mnoho času. Pokračoval jsem proto dále podél pobřeží směrem proti proudu Dunaje. Některé části byly krásně zrekonstruované a upravené, poté jsem se dostal do míst, které už tak pěkné nebyly. Opustil jsem centrum Bratislavy a pokračoval jsem stále podél Dunaje, až jsem se dostal k místu, kde se stéká s řekou Moravou. Pěknou scenérii dokreslovala ještě zřícenina hradu Devín. Tady jsem se ale také nemohl moc zdržet, jelikož kromě časového skluzu zde stále naplno sálalo slunce. Dále jsem již pokračoval po cyklostezce okolo Moravy. Avšak stále mě pronásledoval ten nesnesitelný žár. Nedalo se mu vyhnout. A nejhorší bylo, že jsem si ani nevšiml, že mi začínala docházet voda.
Byl jsem někde uprostřed pole, když jsem dopil poslední doušek. Zkontroloval jsem všechny lahve, které jsem s sebou vezl, ale nikde ani kapka. Slunce již sice nebylo tak vysoko na obloze, stále však bylo neskutečné vedro. Vodu jsem potřeboval. Pole se zdálo být nekonečné a v dáli před sebou jsem viděl jen malou obec. Nic, kde bych v sobotu večer čekal otevřený obchod. Pokračoval jsem a blížil jsem se k obci. Měl jsem stále větší žízeň, proto jsem začal plánovat, že asi budu muset u někoho zastavit a poprosit ho, jestli by mi napustil do lahve vodu. Minul jsem první domy, poté další a pořád jsem se nemohl rozhodnout, kde o vodu zažádat. Když tak najednou, jak se tak rozhlížím okolo sebe, spatřím malý obchůdek s potravinami. Už zdáli jsem viděl, že má dveře otevřené dokořán a za nimi regál s pitím. Okamžitě jsem zahnul směrem k obchodu, kolo jsem opřel o zábradlí, ani jsem jej nezamykal a rychle jsem spěchal ke vchodu. U vchodu posedávala stařenka, které jsem se štěstím bez sebe narychlo optal: „Máte otevřeno?“. Stařenka přikývla a já jsem vešel dovnitř. Nakoupil jsem si několik lahví s pitím, slazené i neslazené, zaplatil jsem a vyšel ven. Hned na místě jsem vypil přes půl litru tekutin a v nejbližších chvílích nato se mi již podařilo vypít celou první lahev.
Z důvodu úspory času jsem se ale rozhodl, že již dále nepojedu po cyklostezce, která se klikatila mezi vesnicemi, ale vezmu to rovnou po hlavní silnici. A udělal jsem dobře. Na silnici nebyl skoro žádný provoz a opět jsem se velmi rychle hnal kupředu. Slunce již začínalo pomalu zacházet za obzor a začalo se šeřit.
V posledním světle tohoto dne jsem dorazil do kempu. Stále mi však bylo neskutečné horko a já jsem se nesmírně těšil na to, až si dopřeji ledovou sprchu. Vstoupil jsem do recepce a zažádal o nocleh. Recepční vyplňovala registrační formulář, když v tom dovnitř vstoupil zřejmě mírně podnapilý muž. Chvíli si povídal s recepční, následně mi dal do ruky nanuk a odešel. S nanukem v ruce jsem nocleh zaplatil a vrátil jsem se ke kolu, opřenému před recepcí. U kola jsem se však zarazil a přemýšlel jsem nad tím, co se právě stalo. Podíval jsem se na nanuk, který jsem stále držel v ruce a nenapadl mě jediný, důvod proč mi ten neznámý muž nanuk daroval. Moc dlouho jsem nad tím ale nepřemýšlel, rychle jsem nanuk rozbalil a vychutnával si jej. I přes to, že se jednalo o obyčejný vodový nanuk, který jsem měl v životě již nespočetně krát, se mi v tuto chvíli zdálo, že jsem v životě nic lepšího neměl. Byla to taková mrazivá odměna za dnešní cestu peklem.
Co se týkalo kempu, nemohl jsem si jej vynachválit. Při stavění stanu šly kolíky bez většího úsilí nádherně do země, sprchy zde byly nové, čisté a hlavně bez příplatku a jako třešnička na dortu byla Wi-fi, ke které jsem se mohl bez problémů připojit. Po ledové sprše jsem se posadil na lavičku, která se nacházela kousek vedle mého stanu a povečeřel jsem. Zjistil jsem však nepříjemnou věc a to, že právě dojídám poslední zbytky jídla. Naštěstí jsem už byl na Slovensku a měl jsem dostatek financí koupit si prakticky tolik jídla, kolik jsem potřeboval. Akorát budu muset zítra se snídaní počkat, než dojedu k prvnímu obchodu.
Osmý den jsem šel spát poměrně pozdě. Ještě jsem dlouho surfoval po internetu a zjišťoval si počasí na další dny. Kvůli toho co jsem zjistil, jsem si budík opět nastavil na velmi brzkou hodinu. Po tak náročném dni jsem velmi rychle usnul, avšak brzy jsem byl probuzen malou skupinkou lidí, vracející se pravděpodobně odněkud z hospody, která vyřvávala na celý kemp. Naštěstí zase rychle utichli, jen jeden z nich si neustále dokola prozpěvoval velmi nakažlivou píseň, která mi ještě dlouho poté hrála v hlavě. Následně jsem usnul, jenže zase ne nadlouho. Probudila mě žába, kvákající kousek od mého stanu. Zatřepal jsem stanem, abych žábu vyplašil. Ta sice umlkla, ale po chvíli se opět rozkvákala znovu. Takto se to opakovalo několikrát, než jsem konečně kolem půl třetí ráno usnul definitivně.
Stručné statistiky osmého dne:
Trasa: Beled – Malé Leváre
Ujetá vzdálenost: 188,6 km
Čistý čas strávený jízdou: 9h 21min
Díl 9. - Podél Moravy
Moc dlouho jsem tuto noc nespal, ale odpočinul jsem si dostatečně. Po probuzení následovalo každodenní sbalení stanu, zavazadel a dopuštění zásob vody. Jen snídaně mi chyběla. Okolo 7 hodiny jsem opouštěl kemp. Má cesta vedla přes Velké Leváre, skrze které jsem projížděl už včera. Zde jsem narazil na otevřený obchod s potravinami a po dlouhé době jsem měl opravdu bohatou snídani – od cereálií a pečiva, přes sladkosti až po ochucené mléko. Jak jsem byl zvyklý v Maďarsku utrácet za jídlo peníze v řádu stovek až tisíců, ani mi nepřišlo, že by 10 Euro bylo nějak hodně. Až po následném přepočtení jsem zjistil, že jsem za tuto snídani v obchodě nechal skoro tři sta korun. Poté jsem se vydal po hlavní cestě dále na sever. Původně jsem se sice chtěl plahočit přes silnice vedlejší, ale nakonec mi tato cesta vyhovovala. Rovinka, mírný provoz, stín, lehký vítr v zádech – co víc si může cyklista přát. Uháněl jsem probouzející se ranní přírodou kupředu. Cesta plynula tak hladce, až jsem se tomu sám divil. Projížděl jsem posledními slovenskými městy a vesnicemi a vzpomínal jsem, jak jsem teprve před osmi dny objevoval pro mě neznámé, slovenské území. Ani jsem nemohl uvěřit tomu, když jsem se dostal do toho úplně posledního na mé cestě – do Skalice. Nachvíli jsem se zastavil v centru, kde jsem si ve stínu odpočinul. Když jsem z města následně vyjel, silnice mě vyvedla na kopec a umožnila mi poslední výhled na nepřetržitě prosluněnou slovenskou krajinu. A když jsem se poté vydal z kopce dolů, již jsem míjel ceduli vyznačující hranice České republiky.
Pokračoval jsem dále až do Uherského Hradiště, kde jsem se před poledním žárem slunce ukryl ve stínu budov. Nejprve jsem se procházel po centru a navštívil jsem tak několik náměstí, které se nacházejí jen kousek od sebe. Po nějaké době jsem si vyhlídl stinnou lavičku, na kterou jsem se posadil. Za tu dobu mi docela vyhládlo, proto jsem vytáhl pečivo, které mi zbylo od snídaně a plátkový sýr, který jsem si ráno také koupil a poobědval jsem. Jelikož však nebylo v Uherském Hradišti moc co dělat a okolo mě bylo víceméně liduprázdno, začal jsem se po chvíli nudit. A utvrdil mě v tom i cyklista, který se za mnou přišel optat, zda nevím o nějaké akci, která by se tady konala, protože očividně také nevěděl, co má dělat. Pokusil jsem si namluvit, že už není takové horko jako včera a vydal jsem se dále, směrem na Napajedla, kde jsem měl dnes v plánu přenocovat.
Narazil jsem na parádní cyklostezku, která vedla z Uherského Hradiště až přímo k mému dnešnímu cíli. Je možné, že bylo stejné horko jako včera, ale jelikož jsem věděl, že za chvíli budu v kempu, mohl jsem jet vyloženě odpočinkovým tempem a jízda po této stezce tak pro mě byla úžasným zážitkem. Vedla ani ne pár metru od řeky Moravy. Každou chvíli kolem projela loďka, jejíž posádka si zajisté také naplno užívala tropické letní dny. A ty si určitě pochvalovala i spousta dalších lidí, kteří se po cyklostezce také proháněli.
Ani jsem se nenadál a byl jsem v kempu. Na recepci jsem zaplatil za nocleh, ale mimo jiné jsem zjistil, že pro využití sprch, je nutné si přikoupit žeton. Jelikož pro mě byla v takovém horku ledová sprcha víc než nutná, jeden žeton jsem si zakoupil a bylo to tak poprvé na celé mojí cestě, kdy jsem za sprchu utratil peníze. Vydal jsem se stavět stan. Plácek, kde se však kemp nacházel, byl celý odkrytý a nikde nebylo po stínu ani památky. Stan jsem tedy začal stavět v tom největším horku celého dne. Byl jsem s tím poměrně rychle hotov, ale na slunci už jsem vydržet nemohl. Rychle jsem si schoval všechny důležité věci do tašky přes rameno a vydal jsem se hledat stín. A nemusel jsem hledat dlouho, protože ihned před areálem kempu se nacházela restaurace s posezením ve stínu. V restauraci jsem si dal ledově vychlazené pití a odpočíval.
K večeru jsem se pěšky vydal po cyklostezce do centra Napajedel, kde jsem se chvíli procházel, nakoupil si něco na večeři a dal se na cestu zpátky. Byla to pěkná procházka. Slunce již začínalo zacházet za obzor, oblohu barvilo pěkně do růžova a ani už nebylo takové horko.
Když jsem se vrátil do areálu, všude již byl stín. Ve stanu však ještě bylo nesnesitelné dusno, proto jsem jej dokořán otevřel a nechal jsem jej vyvětrat. Poté jsem si vzal čisté oblečení a ručník a vydal jsem se do sprch. Nemohl jsem se dočkat studené vody, kterou se příjemně zchladím, avšak čekalo na mě nepěkné překvapení. Teplota vody se nedala nikde regulovat a když jsem vhodil žeton na příslušné místo, začala téct voda teplá. Trochu mě to v tuto chvíli vytočilo. Ale co se dalo dělat. Za žeton už jsem peníze utratil, tudíž jsem se nakonec v teplé vodě osprchoval. Alespoň mi bylo chladněji, jak voda přestala téct.
Po sprše už následovalo jen ulehnutí do stanu a spánek. Při usínání jsem ještě slyšel zákazníky restaurace, kteří stále na venkovní terase posedávali a užívali si tropickou letní noc.
Stručné statistiky devátého dne:
Trasa: Malé Leváre – Napajedla
Ujetá vzdálenost: 105,7 km
Čistý čas strávený jízdou: 5h 45min
Díl 10. - Zpátky na začátek
Bylo poměrně časně z rána, když jsem se vzbudil, ale už jsem si na tento cestovatelský režim dne zvykl tak, že mi nedělalo sebemenší problém vstát. Spíše bych měl naopak problém usnout, což běžně v tuto dobu nemívám. Nikam jsem dnes nespěchal. Věděl jsem, že večer už budu doma, a že mám dostatek času na to, abych dnešní trasu urazil. Už nebudu muset hledat kemp, stavět stan, zamykat kolo a usínat na tvrdé zemi. Čeká na mě pohodlná postel s načechranými peřinami. Na jednu stranu jsem se domů těšil, ale bylo mi líto, že už se cesta chýlí ke konci. Pomalu jsem sbalil stan a připravil jsem se k dnešní jízdě. Cedulku, kterou jsem měl v tomto kempu označený stan, jsem nechal pověšenou na klice od recepce, která ještě byla v tuto chvíli zavřená. Nasedl jsem na kolo a naposledy jsem se otočil. Za mnou se nacházel areál kempu, který již ozařovalo vycházející slunce. Pomalu jsem se rozjel směrem domů.
Avšak hned kousek za kempem, kde byla cyklostezka poměrně kamenitá, jsem byl z ničeho nic vylekán hlasitou ranou, která se ozvala od zadního kola. Zrovna jsem v tu chvíli přemýšlel, že mě celou cestu provází ohromné štěstí, díky kterému jsem ještě ani jednou nepíchl. Nicméně, když jsem uslyšel tuto ránu, hned mi problesklo hlavou, že jsem si snad musel kompletně prorazit plášť. Byla to taková rána, že jsem to jinak neviděl. Zastavil jsem a rychle jsem zadní kolo zkontroloval. Bylo však v naprostém pořádku. Pravděpodobně od něj jen odstřelil kámen, který tento zvuk způsobil. S trochu větší opatrností jsem pokračoval dále.
Projel jsem Holešovem a vydal se směrem na Bystřici pod Hostýnem. Po dlouhé době začal být terén kopcovitý. A čím více kopcovitý byl, tím více jsem si uvědomoval, jak úžasné bylo, když jsem projížděl přes absolutně rovinaté jižní Slovensko a Maďarsko. Bez jakéhokoliv spěchu jsem pokračoval dále, občas jsem se zastavil a pochutnával si na švestkách. Stromy, které lemovaly silnice, jimi byly v tuto dobu doslova obsypané. Některé byly ještě trochu kyselé, ale to nebylo nic, na čem bych si nepochutnal.
Bylo zrovna největší horko, když jsem dorazil do Starého Jičína. Po vyjetí prudkého kopce jsem se před sluncem schoval do pizzerie, u které se nacházelo zastřešené venkovní posezení, tudíž dokonalý úkryt před sluncem. Kolo jsem si opřel o zábradlí tak, abych na něj pěkně viděl a šel jsem si sednout. Volné však byly jen stoly po obvodu přístřešku a na ty zčásti pražilo slunce. Zamyslel jsem se, kterým směrem asi bude slunce po obloze putovat. Posadil jsem se ke stolu, na nějž sice slunce z poloviny svítilo, ale byl jsem přesvědčen, že za chvíli bude ve stínu celý. Objednal jsem si pizzu a chlazené pití. Netrvalo však dlouho, než jsem si všiml, že se stín pohybuje přesně opačným směrem, než jak jsem předpokládal. Přesedl jsem si tedy na opačnou stranu, kde už mezitím stín byl. A po dlouhé době jsem si zaslouženě dopřál vynikající oběd.
Následovala poslední zastávka tohoto dne a vlastně i celé teto cesty – náměstí v Novém Jičíně. Před žárem slunce jsem se schoval do stínu budov. Koupil jsem si točenou zmrzlinu, sedl jsem si na lavičku a opět jsem pozoroval život kolem sebe. Lavičky, nacházející se ve stínu, byly téměř zaplněné, ty na slunci byly liduprázdné. Děti si hrály, pobíhaly po náměstí, smáčely se ve fontáně a užívaly si poslední den prázdnin.
Jakmile bylo slunce níže, vydal jsem se směrem do Příbora. Nyní jsem již pokračoval po silnicích, které jsem důvěrně znal. Objevování neznámých krajin tak pro mě skončilo. V podvečer jsem dorazil domů. Přivítal jsem se s rodinou a vybalil jsem si všechna zavazadla. Stan i spacák byl trochu navlhlý, proto jsem je vybalil z obalu a dal je sušit na zahradu. Špinavé prádlo jsem dal do koše na prádlo, kolo schoval do garáže a ostatní věci uklidil na své místo. Po osvěžující sprše jsem se posadil v kuchyni a začal jsem večeřet. Při tom jsem vykládal veškeré své zážitky, kterých jsem měl plnou hlavu a které byly nesmírně živé a skutečné. Mé vyprávění nemělo ani hlavu ani patu, prostě jsem ze sebe chrlil jeden příběh za druhým.
Tímto pro mě skončil desátý den, a tím i celá tato cesta. Ale je pravda, že ne tak úplně. I když jsem byl zpátky doma, začal jsem se věnovat svým běžným domácím činnostem a v polovině září pro mě začaly taktéž povinnosti školní, stále ve mě tyto zážitky ležely. Přišlo mi, že tato cesta pro mě stále pokračuje. Myšlenky, které mě při mém putování napadaly a zkušenosti, které jsem cestou získal, mě ovlivňovaly stále. Začal jsem přemýšlet nad věcmi, nad kterými jsem předtím nepřemýšlel. Uvědomil jsem si, že tato cesta vůbec nebyla o Balatonu. O velkém a rozlehlém jezeře, kdesi v Maďarsku, kam každoročně jezdí tisíce turistů.
Nedokázal bych urazit těch 1000 km, kdybych se nepopral s každým jednotlivým kilometrem mé cesty. Bylo to o každé překážce, kterou jsem musel překonat, o těžkých zavazadlech, se kterými jsem musel první dny zápasit, o vysokých kopcích, které jsem musel hned ze začátku překonat, abych se vůbec dostal na Slovensko, o neskutečně protivném protivětru, s kterým jsem se střetl třetí den, o namožené noze, která mě začala bolet ve chvíli, kdy jsem to nejméně čekal, o hledání kempů a změnách trasy, o nesnesitelných vedrech, které mě potkaly cestou domů a tak dále. A jen díky těmto nesnázím jsem si o to více vážil chvil, kdy jsem si mohl odpočinout, kdy jsem se posadil na lavičku, pozoroval okolí a nechal čas jen tak plynout, okamžiků, kdy jsem si mohl pochutnat na jídle, které vždy chutnalo tak skvěle, ač se jednalo o naprosto všední potraviny, momentů, kdy jsem po dlouhém mlčení mohl s někým prohodit byť jen pár slov a v neposlední řadě také vtipných situací, nad kterými jsem se mohl pousmát. A přesně o tomhle tato cesta byla.
Nevěřil jsem tomu, že k Balatonu dokážu dojet, dokud jsem k němu nedojel. A stejně tak jsem v některých chvílích pochyboval o tom, že dokážu dopsat toto vyprávění až do konce. Nyní jíž vím, že jsem to dokázal a i přes to, že dohromady má přes 15 000 slov, musel jsem se vypořádat s každým jedním slovem, stejně tak jako s každým kilometrem mé cesty.
Stručné statistiky desátého dne:
Trasa: Napajedla – Příbor
Ujetá vzdálenost: 91,8 km
Čistý čas strávený jízdou: 5h 24 min
Závěrečné shrnutí
Trasa: Příbor – Trenčín – Kolárovo – Balatonalmádi – Fonyód – Keszthely – Beled – Malé Leváre – Napajedla – Příbor
Počet dní na cestě: 10
Ujetá vzdálenost: 1092 km
Čistý čas strávený jízdou: 61h 31 min
Průměrná rychlost: 17,8 km/h
Nejdelší denní ujetá vzdálenost: 188,6 km (8. den)
Nejvyšší denní průměrná rychlost: 20,2 km/h (8. den)
Počet defektů: 0