Davy lidí proudily všude okolo nás. Za okny vzlétalo jedno letadlo za druhým. Právě jsme se nacházeli na jednom z nejfrekventovanějších letišť, na jakém jsme kdy byli. Na naši další cestu jsme totiž vyráželi z Vídně. K Airbusu A321 postávajícímu daleko od letištní budovy zavezly mě, mou přítelkyni Sabču a přibližně další dvě stovky cestujících postupně tři autobusy. Do letadla jsme vystoupali po přistavených schůdcích. Jakmile jsme se uvnitř všichni usadili, letadlo se začalo připravovat ke startu. Ve chvíli, kdy byla odletová dráha volná, plný tah motorů nás vmáčkl do sedaček, stroj se od ranveje odlepil a namířil si to do největší italské metropole – Říma.
Leden 2019
Den 1.
Lokálním vlakem Leonardo Express jsme z letiště dorazili na hlavní nádraží zvané Roma Termini. Odtud to bylo k našemu ubytování jen pár kroků. Proplétali jsme se úzkými uličkami, které byly do posledního centimetru lemovány zaparkovanými malými auty a městskými skútry. Lidé, místní i turisté, se na těsném prostoru navzájem proplétali. I přes zataženou oblohu zde bylo nejméně o deset stupňů více než ve Vídni. Čerstvý vítr připomínal spíše teplý podzimní podvečer než polovinu zimy.
Bloudili jsme okolo neznámých domů, v neznámém prostředí, když někdo za mými zády pronesl moje jméno se silným italským přízvukem. Sám bych to málem přeslechl, kdyby mě na to neupozornila přítelkyně. Vysoký hubený Ital se pousmál a podal mi ruku. Ukázal na malou cedulku nesoucí název ubytování, kolem které jsme předtím bez povšimnutí prošli. Čekal tu na nás, aby nás mohl ubytováním provést, ukázat nám náš pokoj a zavést nás k místnosti, kde se podává snídaně. V krátkosti nám vysvětlil, že se nejedná o klasické ubytování se stálou recepcí a ani zde nemohou mít nějaký velký poutač, jelikož by rušil zdejší historické prostředí. Nakonec nám na mapce v rychlosti vyznačil nejzajímavější místa, která bychom neměli v Římě minout, předal nám klíče od pokoje, rozloučil se s námi a odešel.
Okamžitě nás zaujala miska s bonbóny, kterou pro nás hostitel na pokoji připravil (kterou jsme mimo jiné do druhého dne spořádali) a taky jsme nemohli uvěřit tomu, že se v koupelně nachází velká vířivá vana, kterou máme bez omezení k dispozici. Plán na večer byl jasný. Nyní však nastal ten nejvyšší čas vydat se k monumentálním římským památkám.
Slunce již bylo schované za obzorem a ulice se začínaly halit do tmy. Nešli jsme ani deset minut a před námi se k nebesům začalo vypínat ohromné Koloseum. Okolo tisíce let staré stavby se procházeli turisté i přes to, že byl běžný večer zimního dne. Nedokážu si představit, jaké zástupy lidí se zde musí nacházet přes letní sezónu. Ale ani v nejmenším se tomu nedivím. Sám jsem nemohl uvěřit tomu, že něco takového bylo vybudováno před téměř dvěma tisíci let. Bez moderních nástrojů, bez měřících přístrojů, těžké techniky a přesto zde stojí dodnes.
Jelikož nám poměrně vyhládlo, rozhodli jsme se vyhledat nějakou restauraci nabízející místní kuchyni. A protože jsme byli v Itálii, jasnou volbou byla návštěva pizzerie. Na jednu takovou jsme rychle narazili a poměrně příznivé ceny nás nenechaly dlouho váhat. Výběrem výtečné pizzy zvané Napoli, obsahující mimo jiné i ančovičky jsem neprohloupil a Sabča si na pizze pokryté mozzarellou, rajčaty a bazalkou taky pochutnala. Při placení jsem však rychle pochopil, jak si v takovém pěkném podniku mohou dovolit nabízet jídlo za tak nízké ceny. Automaticky si totiž naúčtovali přinejmenším 15% za servis a ještě se neostýchali říct si o spropitné navíc. S poloprázdnými peněženkami jsme z restaurace odešli vstříc dalším římským památkám.
S Koloseem za zády jsme kráčeli po široké ulici lemované z obou stran ruinami antických památek, pozůstatky starodávné civilizace, vyspělého společenství, která svými znalostmi předběhla svou dobu o stovky a snad i tisíce let. Doputovali jsme až k ohromné stavbě – památníku Viktora Emanuela II. Tato stavba dominovala svému okolí a dalece převyšovala blízké budovy.
Po dalším bezcílném bloudění a objevování okolních pozoruhodností, jsme se rozhodli vrátit zpět na pokoj. Po příchodu jsem začal s napouštěním vířivky, ve které jsem následně, s tryskami na plný výkon, strávil zbylou část večera.
Den 2.
Druhý den ráno jsme se po snídani vydali obdobnou trasou jako den předtím. Prohlédli jsme si Koloseum i za denního světla, prošli kolem dalších pozůstatků antické civilizace až k Emanuelovu památníku. Slunce každou chvíli prosvítalo skrze husté mraky a svými paprsky příjemně hřálo i přes to, že byl sotva konec ledna.
Vystoupali jsme po schodech památníku až na jeho ochoz, odkud byl pěkný výhled na město. Před krátkou přeháňkou jsme se schovali do vnitřních prostor a jakmile se nám zdálo, že déšť ustává, pokračovali jsme zase dále. Že přeháňka neustává jsme si uvědomili ve chvíli, kdy jsme zůstali uvězněni pod hustým větvovím borovic, ukrytí před průtrží mračen. Kolem nás se prakticky odnikud vyrojili prodejci nabízející deštníky a pláštěnky, které jsme zdvořile odmítali. Jakmile pršet přestalo a z mokrých chodníků a cest se voda začala vypařovat, vypařili se i prodejci a my tak mohli pokračovat dále.
Obloha se protrhala a slunce začalo opět hřát. Úzkými uličkami jsme došli až k Pantheonu – další ohromné stavbě, která své místo zastává již více než dva tisíce let. Prohlédli jsme si rozsáhlý vnitřní prostor a pokračovali k proslulé Fontáně di Trevi. Prostranství okolo ní bylo do posledního metru zaplněno turisty dychtivými ukořistit tu nejlepší fotografii na svůj Instagram. Své služby zde nabízel i lokální fotograf, který však díky přítomnosti fotoaparátu v každém mobilním telefonu dnešní doby nadobro přicházel o svůj kšeft.
Naše další kroky mířily k slavným Španělským schodům. Na první pohled u běžných schodů postávaly či posedávaly desítky lidí, mezi kterými kličkovali prodejci s kytkami a selfie tyčemi.
Před námi byl poslední cíl, který jsme si při návštěvě tohoto města vytyčili. Byl jím Vatikán – městský stát, ve kterém sídlí vrcholní představitelé křesťanské církve. Po celodenním chození se však začaly ozývat i naše žaludky, zamířili jsme proto do nejbližší restaurace. Tentokrát jsem se rozhodl pro lasagne, Sabča pro lahodné špagety – stále jsme se nesli v duchu místních jídel. Při placení nám znovu bylo naúčtováno deset procent za servis navíc, což, jak jsem zjistil, je v Itálii naprosto běžné. Pobavila mě myšlenka, co by se dělo v případě, kdyby stejnou praktiku zavedla nějaká restaurace v Česku. Polovina lidí by něco takového jednoduše nezaplatila, ta druhá půlka by restauraci rovnou podpálila.
Svatopetrské náměstí společně s okolními stavbami a bazilikou sv. Petra tvořily tak rozsáhlé prostranství, že si zde člověk připadal zcela nepatrně. Náměstí bylo velmi prázdné, většina lidí stála ve frontě u vstupu dovnitř baziliky.
Opět se rozpršelo. Všudypřítomní prodejci hbitě schovali selfie tyče a začali nabízet deštníky a pláštěnky. Na následujících metrech se na nás slétli jako roj sršňů. Zdvořilé odmítání se změnilo na odmítání, nevlídné odmítání až v naprostou ignoraci. Nejhůře dopadli lidé stojící ve frontě do baziliky, kteří se na otevřeném prostranství neměli možnost před deštěm jakkoliv ochránit a nezbylo jim nic jiného, než si některý z deštníků opravdu zakoupit. Srážky na chvíli ustaly, ale ne na dlouho. Cestou zpátky do hotelu jsme proto lehce promokli. Celou dobu mě však hřála představa vroucí vířivky, která na nás na pokoji čeká.
Den 3.
Poslední den jsme byli nuceni vstát brzy a teď to myslím naprosto vážně. Budík před třičtvrtě na šest nás probral z hlubokého spánku a chvíli nám trvalo, než nám došlo, co se vůbec děje. Vlakem jsme dorazili na letiště, vyhledali správný terminál, prošli kontrolou a po chvíli čekání skrze můstek nastoupili do letadla. Odlet byl lehce opožděn, kvůli podezřelým zavazadlům dvou cestujících. Do Vídně jsme i přesto přiletěli téměř na čas.
Cesta z Vídeňského letiště domů započala nákupem jízdenky na vlak Rakouských drah do centra města. Sotva jsme však došli na nástupiště, byl náš vlak zrušen z důvodu technické závady. Rozhořčen jsem se rozhodl jízdenku vrátit a jet konkurencí. „A opravdu jste si jistý? Víte vůbec, kolik jízdenka druhého dopravce stojí?“ snažila se mě zviklat paní u okýnka. Takhle snadno se jí to však nepovedlo a já dál neúprosně trval na svém. Peníze mi byly vráceny a já šel spokojeně k pobočce konkurenční společnosti. Sabčin výraz však věštil něco špatného. „25 euro za jízdenku z letiště do centra!?“ vytřeštil jsem oči. „Tak to nepřipadá v úvahu!“ Jenže co teď. Vrátit se zpátky k prvnímu okýnku s žádostí o nový lístek by bylo potupné. Nenápadně jsme se proto vypařili, jízdenku k Rakouským drahám koupili v automatu o podlaží níže a jeli osobákem asi čtvrt hodiny po našem zrušeném vlaku. V centru jsme přestoupili na zelený autobus a vyrazili zpět do Česka.
Poloprázdný autobus s polským řidičem v čele se nebojácně řítil dálnicí. Neohroženě jsme předjížděli jedno auto za druhým, kličkovali z jednoho pruhu do druhého, občas nějaké auto vytroubili a ty už pak raději před zeleným kolosem uhýbaly samy. První vozidlo, které se rozhodlo neuhnout byl zaparkovaný kamion na benzínce těsně před Brnem. „Ku*va!!!“ zaburácel celým autobusem řidičův hlas poté, co se zprava ozvala rána kroutících se plechů. Pohotově vyběhl z autobusu a držíc se za hlavu pozoroval nárazník cisterny zapíchnutý hluboko v zeleném autobusu a dvě přibližně půlmetrové rýhy skrz boční panel. Hned na to nerozvážně vylezl pupkatý řidič českého kamionu podívat se, co se to vlastně stalo. „Ku*va, však ty tu nic nemáš, ale já to mám celé rozje*ane,“ vynadal polák naprosto nechápajícímu českému řidiči. Následoval rychlý telefonát s dispečinkem a za čtvrt hodiny jsme se již neohroženě řítili dále. Naštěstí byla naše cílová destinace blízko a já jsem tak ve chvíli, kdy jsme z autobusu vystoupili mohl konstatovat, že jsme i tento výlet plný neuvěřitelných zážitků a chvil přežili naprosto ve zdraví a nezbývá nám nic jiného, než se o tyto chvíle podělit i s ostatními.