Pronikavé chrápání se rozléhalo široko daleko. Cestující se s úšklebkem otáčeli, odkud tento zvuk vychází. Zavalitý pán si usmyslel usnout prakticky okamžitě, jakmile dosedl na sedačku a probudil se až těsně před přistáním. Boeing 737 – letadlo s kapacitou téměř 200 cestujících, prakticky všechna sedadla obsazena a na palubě chrápe jediný cestující – přímo vedle mě. V tuto chvíli jsem již tak nějak podvědomě tušil, že mě opět čeká velmi zajímavý výlet.
Listopad 2018
Den 1.
Barcelona mě a mou přítelkyni Sabču přivítala slunečným počasím a teplotou téměř 15°C. Nádherná kopcovitá krajina, plynule přecházející v moře, byla ozářena purpurovou září již zapadajícího slunce. Okolní palmy budily dojem, že jsme zde dorazili v polovině léta, přitom se již pomalu, ale jistě, blížila zima.
Do centra města jsme se svezli příměstským vlakem, jehož trať byla v obydlené oblasti vedena pod úrovní terénu. Jakmile jsme opustili podzemní stanici a vyšli na povrch, v ulicích již byla tma. Atmosféra okolo nás byla téměř pohádková, místy až kýčovitá. Urostlé palmy vysazené kolem cesty byly lemovány vánočními světelnými řetězy. Poměrně netypická podívaná.
Registrace do hotelu proběhla hladce a my jsme se mohli vydat na náš klasický večerní průzkum města. Cestou ke stanici metra upoutal naši pozornost stánek s širokou nabídkou čerstvého ovoce. Krámků s ovocem jsem již viděl mnoho, ale tady jsem si připadal jako na jiné planetě. Nemohl jsem uvěřit kolik rozličných a hlavně čerstvých plodů se podařilo vměstnat do tak malého stánku.
Nyní nás čekala cesta metrem k nejslavnější barcelonské stavbě – Sagradě Famílii. Kolosálnímu chrámu, který se buduje již více než 130 let. Ten byl jedním z hlavních lákadel, proč jsme do Barcelony vůbec zavítali.
Jelikož jsem cestou metrem dostal žízeň, rozhodl jsem se v automatu zakoupit nějakou menší láhev slazeného nápoje. Velice mě překvapilo, když jsem uvnitř spatřil dva naprosto totožné nápoje, avšak za zcela odlišnou cenu. Samo sebou jsem si koupil tu levnější variantu a poté již pomocí eskalátorů vystoupal na zemský povrch.
Chrám se tyčil přímo před námi. Málem jsem od něj nemohl odvrátit zrak. Vidět jej na obrázcích je jedna věc, ale spatřit tuto kolosální stavbu na vlastní oči je úplně o něčem jiném. Uvnitř již v tuto dobu bylo zavřeno, proto jsme si jej prošli kolem dokola a následně se vrátili zpět na hotel. Vyčerpáni po dlouhé cestě, jsme velmi rychle upadli do hlubokého spánku.
Stejně rychle jako se nám podařilo usnout, jsme byli i probuzeni. Hlasité chrápání se rozléhalo všude okolo nás a znělo to, jako by v našem pokoji spal ještě někdo třetí. Vzpomněl jsem si na mého spolusedícího v letadle a lekl se, jestli jsme si ho náhodou nedotáhli s sebou v batohu. Zvuk se naštěstí ozýval z vedlejší místnosti, od které jsme byli odděleni tak tenkou stěnou, že bychom snad slyšeli i spadnout špendlík.
Den 2.
Když jsme se probudili následující ráno, byla ještě černočerná tma. To však jen do chvíle, než jsem se rozhodl vytáhnout neprodyšné rolety. Za okny totiž byl nádherný slunečný den a my jsme museli rychle vstávat, abychom stihli vše, co jsme si na dnešek naplánovali.
Po vydatné snídani jsme zamířili rovnou do metra, načež jsme přesedli na autobus, který nás měl vyvézt k lanovce vedoucí až na samotný vrchol hory Tibidabo. Přes 500 metrů vysoká hora tyčící se nad Barcelonou nabízí nejen nezapomenutelný výhled na toto sluncem zalité město, z jeho vrcholu se navíc až k nebesům drásá obdivuhodný kostel svatého srdce. Byl jsem hrdý na to, jak jsme všechno skvěle naplánovali. Na vrchol se dostaneme takřka bez jakékoliv námahy. Přiznat jsem si to nechtěl, ale v tuto chvíli bylo zcela zřejmé, že se něco zvrtne.
Out of order hlásala cedule na velké železné mříži, která bránila přístupu k lanovce. Pod tímto nápisem se nacházel několikařádkový text popisující nejsnazší alternativní cestu na vrchol Tibidaba. Mohl jsem se snažit, jak jsem chtěl, ale než pochopit tuto náhradní trasu zahrnující minimálně 5 přestupů z autobusu na tramvaj, vlak, letadlo, velblouda a ponorku, by pro mě bylo jednodušší sestrojit teleport a pomocí něj se na vrchol teleportovat.
Při mém nadlidském snažení mě vyrušil mladík, který se na druhé straně mříží zčistajasna zjevil. „Lanovka je mimo provoz,“ sdělil mi něco, co jsem už věděl.
„A jak dlouho ta výluka bude trvat, několik hodin?“ zeptal jsem se.
„Spíše tak měsíc… kameny na trati,“ odpověděl a mávl rukou směrem k lanovce. Poté prstem ukázal směrem na text s náhradní trasou a vypařil se stejně tak rychle, jako se předtím objevil. Jelikož byl tohle jeden z našich hlavních cílů, byl jsem docela zklamaný.
„Alespoň máme důvod tady jet znovu,“ řekla povzbudivě Sabča a společně jsme se vydali na autobus směřující zpět do centra. Rovnou jsme zamířili směrem k naši další dnešní destinaci – Parku Güell. Rozlehlému parku, který byl navržen architektem Antonim Gaudím.
Úzké cesty, po kterých jsme se k němu blížili procházely rekonstrukcí. Dělník navigující mohutný bagr na nás začal mávat, ať se klidíme z vozovky. „Dostaneme my se vůbec dneska někam?“ poznamenal jsem. Muž ve žluté vestě nás však hned na to nasměroval skrze lesní porost, kudy bychom se k parku dostat mohli. Po chvíli jsme byli opravdu na místě. Z vrcholu kopce, na kterém se park rozkládá, byl nádherný výhled na katalánské hlavní město. Následně jsme scházeli po turisty velmi frekventovaném chodníku, po stranách lemovaném prodejci a stánkaři, nabízející nejrůznější přívěšky, náramky, vláčky a dřevěné ještěrky. Doputovali jsme až k samotnému středu parku, kde se nacházely známé Gaudího stavby.
Vše jsme stihli projít velmi rychle a zbývala nám ještě spousta času. Naše další putování jsme směřovali k Sagradě Famílii. Přes den měla být přístupná i zevnitř.
„Dvě dospělé vstupenky prosím,“ zažádal jsem u vstupu do tohoto chrámu.
„Zde lze zakoupit pouze lístky na komentované prohlídky,“ odpálkoval mě pokladní u vstupu. „Ale klasické vstupenky si můžete koupit přes internet,“ dodal. Opustili jsme proto vstup do Sagrady, abychom si venku mohli přes internet koupit vstupenky, abychom potom zase mohli vstoupit dovnitř. Podle mého názoru velmi zajímavý systém.
Uvnitř se snad chrám zdál ještě monumentálnější než zvenčí. Vlnitý strop se táhl vysoko nad hlavami návštěvníků a skrze okna, tvořená mozaikou z barevného skla, se dovnitř linulo pestrobarevné světlo, které barvilo vnitřek chrámu do různorodých odstínů. S dobrým pocitem jsme tuto stavbu opustili a vydali se tam, kam jsem se už celou dobu těšil – k moři. Je totiž pravda, že jsem u něj před tím nějaký ten pátek nebyl.
Jakmile jsme vyšli ze stanice metra, museli jsme projít po dlouhé pobřežní promenádě. Nesmírné množství prodejců zde nabízelo zcela jistě falešné značkové zboží. Postupně jsme odolávali jejich výzvám k nákupu, až jsme došli na samotný konec cesty. Nádherná písečná pláž, slunce zářící na azurové obloze a moře, ztrácející se daleko za horizontem. Na písku polehávali davy lidí, ti ve vodě by se však doslova dali spočítat na prstech jedné ruky nešikovného dřevorubce. Mi to ale nedalo a do vody jsem musel za každou cenu taky. Vlny byly poměrně mohutné a já jsem neměl plavky ani ručník. Nic z toho mě neodradilo. Odhodil jsem ze sebe téměř všechno oblečení a pomalu se vydal vstříc rozbouřenému moři. Vlny do mě silně narážely, přesto jsem se stále držel na nohou a postupně se nořil do překvapivě teplé vody. Po chvíli jsem ve vodě byl až po ramena. Toho jsem zalitoval ve chvíli, kdy se na mě řítila vlna vysoká dobrý metr a půl (alespoň se mi to tak z mojí perspektivy zdálo). Plaval jsem směrem ke břehu, ale silný protiproud mě vtáhl přímo do vlny, která se přese mě převalila. Voda mi vhrkla do nosu a já už za sebou viděl další, která se řítila přímo na mě. Rychle jsem se dobelhal na břeh a od vody se raději vzdálil. Nikdy bych nevěřil jakou sílu mají i takto relativně neškodné vlny. Ani náznakem si nedokážu představit, jakou silou musí disponovat několikametrová tsunami, která se valí na pevninu.
Chvíli jsem na souši postával, než ze mě alespoň trochu voda okapala. Kolem mě se začali rojit překupníci, nabízející cheap towels, které jsem postupně odmítal. Následně jsem se oblékl a pláž jsme opustili.
Našim jedním z posledních cílů byla lanovka vedoucí nad samotným městem. Dva vysoké stožáry tyčící se nad mořem a zastavěnou oblastí a budova na kopci byly spojeny robustními ocelovými lany, po kterých se klouzaly dvě malé kabiny. Tohle jsme prostě museli zažít. Prosklený výtah nás vyvezl na vrchol jednoho ze stožárů, kde jsme si na jednu z kabin počkali. V hloučku dalších lidí jsme se nahrnuli dovnitř. Lanovka se lehce zhoupla a dala se do pohybu. Pod námi a všude kolem nás se rozprostírala Barcelona jako na dlani. Nekonečné město tvořené z tisíců budov se ztrácelo v dálce a kopce na obzoru se draly k nebesům.
Prošli jsme okolo Magické fontány na hoře Montjuic. Slunce se mezitím schovalo za obzor a okolí se pomalu začínalo nořit do tmy. Jako poslední jsme si na návštěvu v tomto městě vybrali ulici La Rambla s mnoha stánky a krámky nabízejícími suvenýry a upomínkové předměty. Chvíli jsme se zde procházeli, následně jsme si v blízkém supermarketu nakoupili vydatné zásoby na večeři a hned na to zamířili zpět na náš hotelový pokoj. Jakmile jsme se dosyta najedli, ulehli jsme ke spánku. Po tomto dni jsem byl natolik unavený, že mě neprobudilo ani horlivé chrápání z vedlejšího pokoje.
Den 3.
Brzké vstávání, vydatná snídaně a cesta meziměstským vlakem na letiště byly posledními okamžiky, které jsme v tomto městě strávili. A jakmile se letadlo s námi na palubě odlepilo od ranveje a Barcelonu obkroužilo, měli jsme skrze malá kulatá okna možnost spatřit nádherné město, učiněnou oázu pro život, probouzející se do dalšího krásného slunečného dne.