Celník na Ostravském letišti se naplno soustředil na monitor skeneru, kterým právě projížděla má příruční zavazadla odložená v tmavé plastové bedně. Obezřetně vstal ze židle a pomalu se začal prohrabávat jejím obsahem, zatímco mu na čele vyrašily krůpěje potu. Po chvíli vytáhl bílou plastovou krabičku a s oddychem si zpocené čelo otřel. „Alespoň vím, jak uvnitř vypadá powerbanka,“ konstatoval a s úlevou vydechl. Chvíli jsem pozoroval obraz, který monitor stále zobrazoval. Čtveřice podlouhlých válečků spojená spirálovitým drátem s tenkou destičkou vyvolávala dojem podomácku vytvořené nálože. Myslím, že už si ji příště do letadla raději brát nebudu. Napodruhé by už pro mě celníci nemuseli mít takové pochopení.
Únor 2017
Den 1.
Prostor letiště se pomalu plnil lidmi, zatímco venku přistál Boeing 737. Po chvíli, kdy nám byly zkontrolovány cestovní doklady, jsme se mohli do letadla přesunout. Zanedlouho v letadle seděli všichni cestující a členové palubní posádky za námi uzavřeli výstupní dveře. Zkontrolovali, zda jsou všichni připásáni, letadlo začalo pomalu popojíždět po ranveji a zastavilo se až na jejím úplném začátku. Do mého premiérového letu letadlem zbývaly poslední vteřiny.
V okamžiku, kdy jsem zaslechl dunivý zvuk motorů, jsem byl vší silou zaražen do nepříliš pohodlné sedačky. Skrze malé okno jsem pozoroval stále rychleji plynoucí krajinu. Chtěl jsem se pohnout, ale nešlo to. Po pár sekundách se pevná zem pod námi začala vzdalovat a já měl pocit, že mě odstředivá síla protlačí skrze podlahu zpět na ranvej. Tentokrát krůpěje potu na čele vyrašily mě. Měl jsem pocit, že je v letadle nedostatek kyslíku a srdce mi začalo bušit jako o závod. Tohle pravděpodobně nepřežiju.
Nějak takhle bych shrnul moje první pocity v letadle. Při letmém pohledu okolo však vypadalo, že je se mnou nesdílí nikdo jiný. Mladý muž, sedící na sedadle vedle mě, byl zabraný do čtení dobrodružné knihy a jeho slečna, kterou držel za ruku, si vychutnávala poslech hudby. Ani jeden z nich si nevšiml, že vedle nich svádím boj o přežití. Ještě že tak, oddychl jsem si, jakmile se naše letová dráha ustálila na vhodné letové hladině. Ozvalo se pípnutí a červená kontrolka znázorňující zapnutí pásů pohasla. Otřel jsem si zpocené čelo a dlaně a snažil se tvářit jakoby nic.
Posádka, mluvící anglickým jazykem se silným italským přízvukem, nám začala nabízet předražené pochutiny. Svou pozornost jsem však spíše věnoval pohledu ven z letadla. Díky tomu, že jsem ke své super levné letence obětoval 150 korun navíc za místo u okna, jsem si vše mohl užívat z první ruky. Mraky pod letadlem se začaly pomalu protrhávat a já mohl zpozorovat úchvatný pohled na krajinu pod námi.
Letadlo postupně přelétalo nad stále vyššími kopci. Zanedlouho bílé vrcholky sahaly vysoko nad okolní krajinu. Během tohoto poklidného přeletu Alp mě však pomalu začala sžírat myšlenka, jak asi přežiju přistání.
Ulevilo se mi, když jsem ještě před začátkem přistávacích manévrů zaslechl pronikavý a neutuchající křik batolete, nacházejícího se jen pár řad ode mě. Toto dítě se mnou jistě sdílelo stejné pocity a krylo mi záda, pro případ mého náhlého výkřiku. Tato situace mi dodala mírný klid na duši. Kdyby se mi po přistání matka i s dítětem neztratila z dohledu, určitě bych si s nimi domluvil i další spolupráci v případě mého nadcházejícího letu.
Letiště v Bergamu bylo opravdu rozlehlé. Alespoň oproti tomu ostravskému. Můj úkol, bezpečně opustit letiště a najít autobus směřující do města, se nezdál být příliš obtížný. Zdání však klame. Následování davu přibližně 150 lidí s obdobným cílem se ukázalo být nad moje síly. Všichni se totiž ihned po vstupu do letištní haly rozprchli nejrůznějšími směry. Nyní mi nezbývalo nic jiného, než se spolehnout na své vlastní instinkty. Docela svízelná situace.
Šipka s nápisem Exit mě zavedla skrze dlouhou chodbu do rozlehlejší místnosti. V budce s nápisem Passport control se na mě zamračil robustní strážník. Podal jsem mu svůj cestovní doklad a snažil se zachovat klid. Mírně podezřelá mi celá tato situace začala být ve chvíli, kdy po mě vyžadoval předložení mé letenky.
„Kam to máte namířeno, mladíku?“ zeptal se a pohleděl na mě.
„Rád bych se dostal ven z letiště do města,“ odpověděl jsem mu.
„Touhle cestou se ven nedostaneš,“ řekl a zdviženou rukou pokynul ke dveřím po mé levé straně. Cítil jsem se docela hloupě, když jsem zahlédl velké prosklené dveře s nápisem Exit.
Jak jsem je jen mohl přehlédnout, pomyslel jsem si.
Strážníkovi jsem poděkoval a vydal jsem se tentokrát již správným směrem. První mise úspěšně splněna. Nyní se „jen“ dostat autobusem do města.
Upřímně jsem byl překvapen ve chvíli, kdy se mi tento úkol podařilo bez problému splnit. S řádně označenou 72 hodinovou jízdenkou v ruce jsem autobusem směřoval do centra Bergama. Dokonce jsem mohl prokázat i svůj um, když jsem mladému cizinci pomohl s označením jeho jízdenky.
Na zastávce Stazione jsem autobus opustil a posunul se o několik kroků. Poté jsem usoudil, že bude lepší zapnout navigaci a důvěřovat raději jí než svému orientačnímu smyslu.
Když jsem dorazil k první světelné křižovatce, na semaforu pro chodce svítila oranžová. Zastavil jsem se a čekal. Zastavilo se i auto jedoucí po silnici. Přes přechod přešlo několik chodců. Auto se rozjelo. Na semaforu pro chodce stále svítila oranžová. Já stále čekal. Po chvíli naskočila červená a cestu opět přešlo pár chodců. Nikde žádné auto. Stále jsem čekal na zelenou. Ta po chvíli naskočila a já se vydal přes přechod. Najednou se však ze všech stran vyrojily auta a měly namířeno přesně mým směrem. Zrychlil jsem krok a na poslední chvíli před auty utekl. Od této chvíle jsem se zdejší systém světelných křižovatek přestal snažit pochopit. A bylo vidno, že na to rezignovali i místní.
Již byla tma, když jsem dorazil do hostelu. Uvítala mě přátelsky naladěná recepční a podala mi vstupní kartu do mého pokoje. Úsměv jsem opětoval a usmál jsem se ještě víc, když mi oznámila, že snídaně je v ceně pobytu a podala mi lístek, na němž bylo heslo od místní wi-fi. Co víc si přát. Vydal jsem se po schodech do druhého patra.
Na pokoji se dalo najít vesměs to, co se dá od tak levného italského hostelu čekat. Záchod, sprcha, okno, stůl, Arab, Ital a čtyři volné postele. Až na pár drobností to bylo všechno, co jsem zde mohl spatřit. Zabral jsem si postel u okna, která byla překvapivě volná a dal se do povlékání.
Nebylo snad ani deset hodin večer a skolila mě únava. Spánek však netrval dlouho. I přes to, že jsem měl v uších nadoraz nacpané špunty, nemohl jsem přeslechnout hlasité chrápání postaršího chlapíka, pospávajícího ve vedlejší posteli. Tento pronikavý zvuk chvílemi rozvibroval okenní tabule a vsadím se, že za dobu jeho pobytu má celá stavba narušené základy a bude muset být prohlédnuta statikem.
Den 2.
Další den ráno jsem se probudil velmi brzy. Na displeji mobilního telefonu se mi kromě aktuálního času 8:00 zobrazovalo i nynější počasí. 4°C, místy přeháňky.
Moc jsem to s tím počasím nevychytal‘ proběhlo mi hlavou a na posteli se posadil.
„Dobré ráno“ přivítal mě usměvavý mladík, který pravděpodobně přišel na pokoj pozdě v noci. Přátelsky jsem mu odpověděl. Z bezpečnostních důvodů jsem si však od něj začal udržovat jistý odstup ve chvíli, co mi sdělil: „Spal jsi dlouho. Tak 10 hodin“. Ani já si nestopuju, jak dlouho spím.
Ukázal mi však, kde je v hostelu podávána snídaně, za což jsem mu byl velmi vděčný. Poté se dal do vyprávění různých příběhů a historek. Popravdě jsem mu moc nevěnoval pozornost a raději si do sytosti užíval pohostinství švédských stolů. Začal jsem plnou miskou ovesných vloček s oříšky a sušeným ovocem, pokračoval sladkými plněnými croissanty, následovaly mírně opečené toasty se sýrem a slaninou a celou snídani jsem ukončil houskami s máslem, medem a marmeládou. K tomu jsem si dopřával horkou čokoládu a pomerančový džus.
Po snídani jsem se rozloučil se svým italským kamarádem a zamířil do města. Proplétal jsem se úzkými uličkami města a měl namířeno do historické části zvané Città Alta, stojící na kopci uprostřed novodobější zástavby města. Po chvíli bloudění jsem stanul před jednou z mála bran, přes které se do této části dá dostat. Celá tato městská část je totiž obehnána vysokou zdí. Procházel jsem se po chodnících vedoucích na okraji hradeb a užíval si výhled na město pode mnou. V okolí se příliš mnoho zahraničních turistů nenacházelo. Ze všech stran jsem slyšel vesměs italštinu. Udivilo mě však, jak jsou Italové sportovně založení. Kolem se proháněly shluky cyklistů na nablýskaných silničních kolech a občas kolem projel zablácený cyklista na kole horském. Pravidelně okolo uháněli i běžci, kteří si udržovali velmi svižné tempo, ačkoli běželi do prudkého kopce. Takovou fyzickou aktivitu je v Česku možné pozorovat snad jen při výprodeji v Kauflandu.
Celé Città Alta jsem zvládl projít za pár hodin. Posléze jsem se rozhodl prozkoumat úzké uličky vedoucí dále do kopce za město. Mou pozornost také upoutala dovednost místních řidičů, kteří si to i s velkými SUV hnali jen pár centimetrů mezi budovami. Občas jsem musel uhnout až na zápraží místních obydlí. Silnice stále stoupala a mě se tak mohl odkrýt nádherný výhled na okolní krajinu. Mohl, ale neodkryl. Vše totiž kazila nízká oblačnost a vysoká vlhkost vzduchu. Podle předpovědi se ale v dalších dnech mělo počasí udobřit a já jsem se tak těšil na nádherné scenérie, které zde bude možné vidět.
Došel jsem k blízké zřícenině zvané San Vigilio a začalo mírně poprchávat. Dohlednost se tím ještě snížila. Zříceninu jsem si prošel, ale neshledal jsem na ni nic zajímavého. Rozhodl jsem se pokračovat dále do kopce. Dle mapy se směrem na sever nacházely vrcholky Alp, které by teoreticky mohly být vidět. Počasí však výhled velmi kazilo a já byl rád, že vidím alespoň dolů do údolí.
Jídlo k večeři jsem si nakoupil v místním supermarketu. Posléze jsem již zamířil do hostelu. Povečeřel jsem ve společenské místnosti nacházející se v přízemí.
Venku již byla tma, zima a pršelo. Zalehl jsem do postele a začal přemýšlet nad plány na další den. Stihl jsem již totiž projít prakticky celé centrum města, a tak nějak jsem nevěděl, jakými aktivitami zaplnit den následující. V případě slunečného počasí jsem byl rozhodnut jít opět směrem k San Vigiliu a užít si výhledy do okolí. Pokud by však bylo stejně jako dnes, bude těžké najít záživnou činnost. Po chvíli přemýšlení a brouzdání v mapě mou pozornost zaujaly turistické trasy vedoucí po kopcích do okolních obcí. Poté jsem nerušeně usnul.
Den 3.
Další den ráno jsem si vychutnával křupavý toast, zatímco jsem venku pozoroval mokrou silnici a zataženou oblohu. Počasí bylo obdobné jako včera a můj plán na dnešní den byl zpečetěn.
Po snídani jsem se pomalu vydal do místních kopců. V kopcích byl oproti městu klid. Postupoval jsem vyšlapanou, mírně blátivou stezkou směrem do kopce, občas se ztratil, pak zase vymotal. Ještě před polednem jsem stanul na kopci, kde jsem si trochu odpočal. Kolem se proháněli cyklisti na zablácených horských kolech. Čerstvý horský vzduch mi dodával chuť jít stále dál.
Postupně jsem došel až do vedlejší vesnice. Kde jsem mohl pozorovat život na italském venkově.
K večeru jsem se opět vrátil do města. Po setmění jsem ještě navštívil Città Alta a nasál zde i trochu večerní atmosféry. Následně jsem se vrátil zpět do hostelu.
Na pokoji se nacházel mladík, kterého jsem zde ještě neviděl. Pozdravil jsem jej a jelikož si zabral mou postel u okna, rozhodl jsem se přesídlit do patrové postele u protější stěny. Mladík na můj pozdrav zareagoval a zeptal se mě odkud pocházím. Po mé odpovědi jsem otázku opětoval. Ve chvíli, kdy jsem se dozvěděl, že pochází z Nového Zélandu, však náhle změnil téma rozhovoru.
„Dostal jsi povlečení na polštář?“ zeptal se.
Zakroutil jsem hlavou. Novozélanďan odešel a po chvíli se vrátil. Donesl mi povlečení rovnou tři. Sice nevím, co jsem měl se zbylými dvěma dělat, ale jeho štědrosti jsem si vážil. Následně odešel do společenské místnosti v přízemí. Po osvěžující sprše jsem se k němu přidal.
Náš rozhovor zahrnoval velmi zajímavá témata. Nejdůležitější pro mě bylo zjištění, že se na Novém Zélandu nenachází jedovatí pavouci, tak jako v sousední Austrálii a jejich velikost tam přibližně odpovídá těm našim. Tato klíčová informace posunula Nový Zéland mezi země v kategorii Chci navštívit a jen utvrdilo pozici Austrálie na první příčce v kategorii Jen přes mou mrtvolu. Když však nad tím zpětně přemýšlím, tak si nejsem jistý, zda jsme se bavili o velikosti jejich těla i s nohama. V opačném případě by Nový Zéland tak příznivý pro mou návštěvu nebyl.
Večer jsme zakončili stolním fotbálkem proti dvěma Italkám, pracujícím jako letušky v Ryan Airu. Byly zde ubytované již šestým týdnem. Během této doby musely zvládnout přísné přijímací zkoušky do této společnosti a nyní již mohly létat. Podělily se s námi o zajímavé historky a příběhy.
Na pokoji jsem mého nového kamaráda upozornil na hlasité projevy našeho staršího spolubydlícího a velmi rychle usnul.
Den 4.
Když jsem se ráno probudil, byl již Novozélanďan pryč. Dle jeho včerejšího vyprávění měl zamířeno do Německa, kde se chystá šířit takzvanou chiropraxi.
Po vydatné snídani jsem se z hotelu odhlásil a naposledy se vydal do města. Už jsem si myslel, že zde na nic zajímavého nenarazím. Avšak bezcílné putování městem mě zavedlo na rozlehlý hřbitov, na jejímž čele se nacházela kolosální starobylá stavba. S podivem jsem si ji prohlédl a pak se pomalu procházel skrze hřbitov.
Po poledni jsem si dopřál oběd v McDonaldu, kde jsem byl svědkem drobného incidentu. Cizinec středního vzrůstu vběhl do restaurace, začal něco pokřikovat, hodil tácem o zem, načež rozbil několik sklenic. Poté odhodil své boty a začal se válet po zemi. Urostlý securiťák muže chytil za límec a bez problému jej vyhodil ven. Následně za ním letěly i boty. Dále pak ostražitě hlídal vchod, pro případ, že by se útočník vrátil. Musím uznat, že po této události jsem se již ve městě necítil tak bezpečně, jako předtím.
Těsně před skončením platnosti mé 72 hodinové jízdenky, jsem ji naposledy využil pro návrat na letiště. Nyní jsem zde již neměl s orientací problém a po chvíli jsem spočinul na lavičce v rozlehlé odletové hale poblíž prosklené stěny, která umožňovala výhled na celé letiště a kopce za ním. Pustil jsem si hudbu do sluchátek a pozoroval krajinu přede mnou. Do odletu letadla zbývaly přibližně tři hodiny.
Jak jsem tam tak posedával, všiml jsem si, že se oblačnost pomalu rozpouští. V jednu chvíli, těsně před setměním, se přímo přede mnou, daleko za městem, zjevil bílý vrcholek. Jednalo se jen o špatně viditelnou siluetu ztrácející se v okolní oblačnosti. Ale byl tam. Zlatavě ozářena zapadajícím sluncem se přede mnou v dáli tyčila majestátní hora. Celou dobu tu byla, jen byla schovaná za hustými mraky. Stejně tak jako vzdálenější kopce Alp. Po chvíli slunce zapadlo a okolí letiště se ponořilo do tmy. A stejně tak i Bergamo, nádherné historické město v podhůří tohoto rozsáhlého pohoří, jehož návštěva mi opět přinesla spoustu neopakovatelných zážitků a zkušeností.