„Tickets,“ zastoupil nám cestu asi o hlavu vyšší obr. Bylo mi jasné, že pokud lístky do pěti sekund nenajdu, zadupe mě do země a hodí pod první přijíždějící metro. Naštěstí jsme si jízdenku na městskou hromadnou dopravu v Budapešti platnou tři dny zakoupili hned při první možné příležitosti. Ale že revizora potkáme hned na první stanici, jsem opravdu nečekal.
Leden 2019
Den 1.
Mirage Medic Hotel zněl název hotelu, ve kterém jsme spolu s moji přítelkyní Sabčou byli ubytováni. Spojitost z něčím zdraví prospěšným zde byla více než jasná. Už ve výtahu nás plakát upozornil na možnost ozdravných procedur pana Chenga a na pokoji nás přivítal výběr mnoha ozdravných čajů. Nejvíce mě však zaujala informace, že se na posteli nachází velmi kvalitní zdravotní matrace. Rozlámaný po dlouhé cestě vlakem jsem se na své lůžko natáhl, rozhodnutý zde strávit následující tři dny. Po vyčítavém pohledu Sabči jsem usoudil, že jsme přece jenom v Budapešti chtěli i něco vidět a z postele se nerozvážně zvedl.
Autobusem jsme zamířili na okraj této metropole do velkého nákupního centra. Překvapivě jsme zde nehodlali nic nakupovat, ale navštívit Tropicarium. Největší mořské akvárium ve střední Evropě se nacházelo v prostorech tohoto centra. Po vstupu dovnitř jsme si v šatně odložili bundy u velice nepříjemné recepční a pokračovali dále vstříc mořským živočichům. Nejprve nás chodba vedla okolo menších akvárií s drobnějšími rybkami. Velikost nádrží se postupně zvětšovala až nás to dovedlo k prosklenému tunelu, vedoucímu skrze gigantické akvárium se žraloky a rejnoky. Skoro se zdálo, jako by ryby proplouvaly mezi námi. Se zatajeným dechem jsme pomalu postupovali dále. Prošli jsme skrze uměle vytvořený kousek deštného pralesa až k části s hmyzem a dalšími zvířaty. Sabču zde nejvíce zaujal výběh s morčaty. Můj pohled spočinul na teráriu s varany, které se nacházelo hned vedle. Zrak varanů byl upřen na morčata, zatímco se pomalu plížili okolo skleněné stěny, která jednotlivá terária oddělovala. Na samotném konci Tropicaria se nacházel bazén s rejnoky, na které si mohli návštěvníci sáhnout holou rukou. Neodolali jsme a na několik jedinců jsme u stěny nádrže vyčkali. Jakmile si Sabča namočila rukáv až po loket, rozhodli jsme se akvárium opustit.
Než jsme dojeli zpátky na hotel, bylo již pozdě večer. Snědli jsme zásoby jídla, které jsme si obstarali v nákupním centru a ulehli na pohodlnou postel. Spánek na sebe nenechal dlouho čekat.
Den 2.
I když to pro mě byl nadlidský výkon, z postele jsem se zvednout musel. Výtahem jsme zamířili na snídani, která se podávala v suterénu. Naložil jsem si několik talířů převážně zdravého jídla a dal se do hodování. Na pořádek v bufetu dohlíželi dva statní bodyguardi. Postávajíc u vstupních dveří upřeně hleděli na strávníky. Zvyklý ze školní jídelny jsem pod jejich dozorem raději snědl jídlo do posledního drobku.
Ráno jsme si to nejprve namířili do metra. Linka M1, která se pyšní být nejstarší podzemní dráhou na evropském kontinentu, nás zavezla do blízkosti řeky Dunaje. Historickou tramvají jsme poté dojeli k Parlamentu – jedné z nejstarších vládních budov v Evropě. Prošli jsme okolo této monumentální stavby a obdivovali její věže a kopule, které se drásají k nebesům. Následně jsme opět nasedli na tramvaj a přejeli na druhý břeh Dunaje.
Tady na nás na kopci čekala Rybářská bašta. Jelikož jsem již v Budapešti jednou byl se svým kamarádem Zdeňkem a Sabča už toto město taky v minulosti navštívila, vše jsme jen zběžně prohlédli a pokračovali dále. Náročný výstup nás čekal cestou k Citadele a soše Svobody, která se vypíná vysoko nad Budapeští na Gellértově hoře. Odtud je při dobrém počasí nádherný výhled na celou metropoli. Nám však počasí příliš nepřálo, proto jsme na vrcholu dlouho nesetrvali a zamířili zpět dolů. Věděli jsme, že čím dříve si město projdeme a vrátíme se na hotel, budeme mít více času pro náš hlavní cíl, za kterým jsme do Budapešti přijeli. A paradoxně čím horší počasí bylo, tím příhodnější byly podmínky pro návštěvu tohoto místa.
Lázně Széchenyi – jedny z největších lázeňských termálních komplexů v Evropě čekaly na naši návštěvu. A my už se toho nemohli dočkat. Rok zpátky jsem tyto lázně poprvé navštívil se svým kamarádem Zdeňkem, tehdy jsme zde však strávili jen chvíli, protože jsme poté pospíchali na vlak domů. Z této návštěvy jsem si zapamatoval v prvé řadě bludiště, které komplex budov tvoří (když jsme přes čtvrt hodiny v plavkách s ručníkem v ruce bloudili po budově, luštili maďarské nápisy a hledali, jak se vůbec ze šaten k bazénům máme dostat) a nespolehlivý systém skříněk na čip (když jsme potřebovali rychle odejít a můj čip mi odmítal otevřít skříňku s mými věcmi; opět následovalo bloudění po budově a hledání někoho, kdo by toho schopný byl).
S přítelkyní jsme si zakoupili vstupenku a chystali se vejít. Mladík u vstupu nás však vyhnal ven, jelikož zde byla kapacita skříněk naplněna. Bylo nutné vstoupit vchodem bočním, kde volné skříňky stále byly. Vyšli jsme proto zpět ven do mrazivé zimy, bloudili okolo budovy a hledali další dveře. Naštěstí jsme je našli poměrně rychle a byli vpuštěni dovnitř. Opustit šatny a najít vchod k bazénům už tentokrát nebylo složité. Uvnitř nás čekaly řady bazénů s teplotou od patnácti do čtyřiceti stupňů. My jsme však vyhledali dveře do venkovní části a vyšli na ledový vzduch. Před námi se rozprostřelo rozsáhlé nekryté prostranství lázní. Ze tří velkých bazénů stoupala pára. Velká digitální tabule ukazovala aktuální teplotu vzduchu sedm stupňů, cedulka u bazénu teplotu vody 38°C. Nehledě na promrzlou zemi jsme rychle cupitali k nejbližšímu bazénu. Ten pocit, kdy jsme se do horké vody ponořili, byl k nezaplacení. Ve zbylé části večera jsme postupně vystřídali všechny bazény, vevnitř i vně. Navštívili jsme i saunu, kterých se zde nachází taktéž přehršel. Hotový ráj na zemi.
Zcela odpočatí jsme lázně opustili a vydali se nakoupit něco na večeři. Čistou náhodou jsme se objevili v blízkosti obrovského kola Budapest Eye. Sabča mohla protestovat jak chtěla, atrakcí jsem se svézt musel. Nastoupili jsme do kabinky, která se zvolna dala do pohybu. Pomalu jsme se vzdalovali ulicím pod námi a okolo nás se skrze umatlaná skla odkrýval nádherný výhled na okolní zástavbu. Atrakce se několikrát otočila kolem dokola, než jsme z ní byli vyhnáni pryč. Poté jsme uskutečnili plánovaný nákup jídla, na hotelovém pokoji povečeřeli a ulehli ke spánku.
Den 3.
Poslední den ráno jsme po snídaní a chvíli strávené balením věcí zamířili na Náměstí hrdinů. Nad našimi hlavami byla modrá obloha a teplota již byla citelně vyšší než dny předtím. Vlak nám odjížděl až pozdě odpoledne, tudíž jsme ještě přemýšleli, jak se zbylým časem v Budapešti naložíme. Po chvíli googlování jsme zamířili na obrovské tržiště zvané Great Market Hall. Zde se nachází velká spousta stánkařů, nabízejících vše od exotického ovoce, zeleniny, koření, papriček, uzenin, upomínkových předmětů, suvenýrů až po Rubikovy kostky. Zakoupili jsme si exotické dračí ovoce, maracuju a obrovské červené jablko a na lavičce před tržištěm, se sluncem hřejícím do zad, si na ovoci pochutnali. A touto chvílí se další z našich výletů nachýlil k samotnému konci. Cestou vlakem domů jsme poté přemýšleli, kam bychom se mohli vydat zase příště a vás, díky těmto deníkům z cest, vzít společně s námi.
