Konkrétní obrysy začal tento výlet dostávat hodinu předtím, než jsem se měl přesunout na silvestrovský večírek. Věděl jsem, že pokud všechny potřebné náležitosti nezařídím teď, později už na to čas mít nebudu. Vzhledem k tomu, kolik času jsem rezervaci letenek, ubytování a návazných autobusů nakonec věnoval, je až s podivem, že jsme opravdu doletěli tam, kam jsme chtěli a usnout mohli pod pevnou střechou ve vyhřátém pokoji společně s alžírským přistěhovalcem.
Leden 2018
Den 1.
Uběhly další dva týdny, které jsem strávil v práci a byl tady večer před odletem. Balení věcí jsem mnoho času nezasvětil a půlhodinu před půlnocí jsem se vydal směrem do Ostravy za mým kamarádem Zdeňkem, se kterým jsem měl tento výlet absolvovat. Drama pro mě začalo již ve chvíli, kdy jsem potřeboval uprostřed noci najít parkovací místo. Bloudění po přeplněných parkovištích pokrytých čerstvě napadaným sněhem zakončil až telefonát Zdeňka, který mi dopomohl k nalezení volného místa. Auto jsem bezpečně uzamknul, několikrát zkontroloval a poté se o jeho zamčení raději přesvědčil ještě jednou. Sotva pár kroků od auta mě však náhodná kolemjdoucí důrazně upozornila na to, že se zde nejčastěji vykrádají auta mezi druhou a třetí hodinou ranní. Uklidnila mě představa toho, že z mého Daewoo Matiz by mohli ukrást tak maximálně povinnou výbavu, která mi zabírá dvě třetiny zavazadlového prostoru; anebo auto samotné, ale než by se v něm dotyčnému podařila zařadit zpátečka, byl bych už dávno ze Švédska zpátky.
Jakmile jsem vstoupil do Zdeňkova bytu, věci poházené na zemi okolo jeho batohu mě utvrdily v tom, že se dá balení věcí věnovat ještě méně času, než mu věnuji já, což už se mi i tak zdálo nepředstavitelné. Pár minut před odjezdem tramvaje však všechno neobratně nacpal do batohu a zamířili jsme ven.
Očekávajíc velký dálkový autobus, který nás měl zavést do polských Katovic jsme potmě mrzli na autobusové zastávce. „Tohle jede pro nás,“ poznamenal Zdeněk na příjezd černé dodávky, která kousek od nás zastavila. Oba jsme se tomu zasmáli. Jakmile však z dodávky vystoupil řidič a začal nám kontrolovat jízdenky, náš úsměv se rozplynul. Posadili jsme se na sedačky úplně vzadu smíření s naším osudem. Při následující dvouhodinové cestě jsme plánovali dohnat spánkový deficit. Přejezd přes první nerovnost na dálnici nás však tvrdě přivedl do reality. Doteď netuším, zda za to mohla nerovná vozovka nebo samotné auto. Každopádně za takové odpružení zadní nápravy by se nemusel stydět kdejaký Američan ve svém low-rideru, případně řidič monster-trucku. Každou chvíli jsme nadskočili tak vysoko, že naše hlavy dělily od stropu milimetry. Shodli jsme se na tom, že pokud něčím takovým pojedeme příště, přibalíme si do batohu ochranné helmy.
Z šestihodinového čekání na katovickém letišti si toho moc nepamatuju. Chvíli po příjezdu jsme ulehli na zapadlou lavičku v zadní části letiště a většinu času prospali. Okolo osmé hodiny ranní jsem se probudil a usnout jsem již nedokázal. Rozhodli jsme se proto přesunout do bezcelní zóny. Kontrolou jsme prošli bez problému. Nepotěšilo nás však 40minutové zpoždění našeho letu. Potřebovali jsme totiž stihnout autobus odjíždějící ve 12:45, což bylo 35 minut po pravidelném příletu na Stockholmské letiště.
Sedíc v letadle na prostředním sedadle z jedné strany obklopen chlapíkem překypujícím přes jeho okraj a ze strany druhé utlačován Zdeňkem, jsem se trpělivě snažil nevnímat kopání malého dítěte do mých zad skrze tenkou sedačku. Jelikož všichni vyvázli bez úhony si myslím, že jsem v této zkoušce obstál.
Let samotný proběhl až překvapivě hladce a my již připraveni rychle vyběhnout z letadla ven postávali v řadě uvnitř a skrze malá okna pozorovali vydatné chumelení. Jakmile se dveře otevřely, začala anarchie. Měli jsme přesně 4 minuty na to z letadla vyběhnout, proplést se neznámým letištěm, najít autobusovou zastávku, vyhledat správný autobus, nastoupit do něj a odjet do 100 km vzdáleného Stockholmu.
O tom, jak to nakonec dopadlo, nejvíce vypoví naše textová konverzace, která se udála hned potom, co autobus odjel:
Martin (12:46): Hej tak to bylo fakt o fous 😀 poslední volná místa tak akorát pro nás
Zdeněk (12:46): Joooo, káámo 😀
Zdeněk (12:46): Štěstí nám dneska přeje 😀
Zdeněk (12:54): Dal bych si kámo ale kávu nebo energeťák, a hlavně si zakuřil 😀 Moc stresové to bylo 😀
Běh byl tak hektický, že si z něj pamatuju jen záblesky. Severský ledový vzduch následovaný sněhovými vločkami roztápějícími se na mých dioptrických brýlích; dav lidí ženoucí se chodbou, který postupně necháváme za námi; strážníka, který čapnul cizince ani ne půl metru vedle mě a odvedl ho někam pryč na náhodnou kontrolu; Zdeňkův udivený výraz, který by se dal shrnout jako „co se to sakra děje“; prosklené dveře vedoucí ven z letiště; tři stejné autobusy stojící kousek od sebe; něčí hlas řvoucí „Stockholm? STOCKHOLM?!“; chlapík mávající rukou vedle sebe; vběhnutí do autobusu pár sekund před tím, než se dveře zavřely; poslední dvě volná místa v celém autobuse, kam jsme si mohli sednout.
Místa od sebe sice byla vzdálena přes půlku autobusu, ale jeli jsme, to bylo to hlavní. Jelikož nám cestou celkem vyhládlo a Zdeněk si nutně potřeboval dát kávu, ihned po příjezdu do Stockholmu jsme vyhledali obchod. Okamžitě nás však nemilosrdně srovnaly švédské ceny. Byli jsme připraveni na hodně, ale tady je opravdu draho. Upoutala nás velká reklama na párek v rohlíku za 15 švédských korun, což bylo to nejlevnější, co se dalo v obchodě sehnat. V tuto chvíli jsme ale ještě nevěděli, že se nám toto jídlo stane osudným a za celou dobu tady prakticky nic jiného jíst nebudeme.
Obdivujíc místní architekturu jsme se pomalu blížili k hostelu. Našli jsme jej poměrně snadno. „Máte s sebou povlečení?“ zeptal se najednou recepční. Podívali jsme se na sebe a nesouhlasně zavrtěli hlavou. „Takže to bude ještě 120 švédských korun navíc,“ zkonstatoval nekompromisně. V tuto chvíli se náš sen o levné dovolené začal rychle rozplývat. V malém pokoji bez oken se čtyřmi postelemi jsme se dali do povlékání peřin a polštářů. Od recepčního jsme měli informaci, že s námi na pokoji má být ještě někdo, kdo se tady ale v tuto chvíli nenacházel. Abychom s sebou nemuseli do města tahat všechny naše věci, šel ještě Zdeněk na recepci zakoupit zámek na bezpečností skříňku. V tuto chvíli již zdejší nocleh ani náhodou nebyl tak levný, jak se zprvu mohlo zdát.
Na chvíli jsme si lehli do postele, abychom si trochu odpočali. V ten moment však do pokoje vpadnul mladík alžírského původu, jak jsme se od něj posléze dověděli. Naší přítomností však nebyl ani trochu překvapen. Následoval klasický seznamovací rituál, který skončil Zdeňkovým návrhem společně zajít někam sednout. Ten se ale setkal s neúspěchem, a proto jsme se vydali opět jen ve dvou prozkoumat město. Venku bylo lehce po 5 hodině odpolední, přesto už však byla tma. Čerstvá sněhová pokrývka zahalovala celé město a všudypřítomné dekorativní osvětlení dodávalo městu krásnou atmosféru. Prošli jsme několik náměstí, vyfotili se u skupiny svítících sobů a pokračovali do muzea, které dle Zdeňka mělo být ve středy přístupné zdarma.
„Ano bylo to tak, ale nedávno jsme to změnili. Nyní jsou zadarmo úterky. 120 korun za osobu prosím,“ odpálkoval nás člověk sedící u vstupu. Zda se jednalo o muže či ženu nebylo poznat.
Jak jsme pokračovali dále, Zdeněk stále urputněji trval na tom, že si půjdeme někam sednout. Alespoň na jedno pivko. Neúspěšně jsem mu to rozmlouval. Po chvíli jsme přišli do podniku zvaného Soap Bar. Jako jediným hostům nám byl ihned přinesen jídelní lístek, ze kterého jsme si začali dychtivě vybírat. Jakmile jsme však viděli místní ceny, rozhodovali jsme se o tom, zda vůbec zůstat. Přišlo nám však neslušné odtud jen tak odejít, proto jsme se rozhodli pro objednání té nejlevnější věci, co tady byla.
„Two potato and leek soup, please,“ objednal nám Zdeněk dvě polévky, zatímco jsem rychle ve slovníku vyhledával, co to znamená leek. „Pórek…,“ dodal jsem po chvíli hledání sklesle, čekajíc že za 95 švédských korun by to klidně mohl být i šafrán sbíraný za úplňku uprostřed Himalájí. Přesto však byla polévka velmi dobrá a vydatná a my se tak s plným žaludkem a poloprázdnými peněženkami odebrali zpátky do hostelu.
Následovala rychlá sprcha, nastavení budíku na ráno a ulehnutí do postele. Náš spolubydlící v tuto chvíli na pokoji nebyl a jelikož jsem spal velmi tvrdě, ani jsem jej v noci neslyšel přicházet.
Den 2.
Ráno mě probudil Zdeňkův budík. Na rozdíl od Zdeňka, který nerušeně podřimoval dále. Melodie několikrát dohrála do konce a začala znovu, až byla zaregistrována jejím majitelem. Ten se poté převalil na druhou stranu a spal dál. Iniciativně jsem proto vstal a začal se chystat. Zdeněk to po chvíli zaznamenal a začal se nerozvážně potácet z postele. Věci jsme si bezpečně uzamkli do skříňky a vydali se vstříc velkoměstu. Venku už bylo v 10 hodin ráno poměrně světlo. Nejprve jsme zamířili do nejbližšího supermarketu. Po vstupu nás upoutal všudypřítomný rybí zápach, mě poté pečivo a Zdeňka energetické drinky.
Po rychlé snídani jsme zamířili do podzemí Stockholmu. Zakoupením lístku na veřejnou dopravu s platností 24 hodin se nám otevřel neomezený přístup do zdejšího metra až do zítřejšího rána. Díky zjednodušené mapce místních linek, které mám ve zvyku si vždy na podobné výlety stahovat do mobilu, jsme neměli s orientací problém. Stockholmské metro nás velmi rychle dostalo svou zajímavou architekturou. Na spoustě míst totiž stanice vůbec nejsou vyzděné a stěny i strop jsou tak často tvořeny samotnou skálou, ve které byly vytesány. Skála je natřena různými barvami a nasvícena nejrůznějšími odstíny. Cestou jsme z metra několikrát vystoupili, abychom si mohli danou stanici prohlédnout a nafotit.
Následně jsme prochodili velkou část města, prošli kolem mnoha kostelů a muzeí, jejichž názvy neuvádím z důvodu, že by je stejně nikdo nedokázal přečíst a já si je už nepamatuju. Poté jsme zamířili směrem k místnímu nákupnímu centru. Cestou jsme narazili na ledovou plochu uprostřed jednoho ze zdejších náměstí. Sice jsme s sebou brusle neměli, avšak pár metrů odtud se nacházela půjčovna otevřená až do osmi hodin. Náš plán na večer byl tedy jasný. Na chvíli jsme se zastavili u stánku s teplými nápoji. Zdeněk se rozhodl pro kávu a já pro čaj. Po chvíli jsem v ruce držel čaj s vanilkovou příchutí a Zdeněk kelímek s grogem. Netuším, v jaké části jeho objednávky nastala chyba, ale tvářil se spokojeně.
Jakmile jsme vstoupili do nákupního centra, narazili jsme vesměs na to, co jsme čekali. Několik pater s luxusními obchody nabízející šperky, oblečení a nábytek za ceny dalece přesahující možnosti běžných pracujících lidí. Alespoň jsme se zde na chvíli ohřáli a pak pokračovali dále.
Následovaly další kostely a muzea, kterých je ve městě nespočet. Když se pomalu začalo stmívat (rozuměj 3 hodiny odpoledne), vydali jsme se na další cestu metrem až do jedné z odlehlejších částí Stockholmu. Velmi nás překvapila chvíle, kdy jednotka metra, ve které jsme cestovali, z ničeho nic opustila podzemí a najednou se proháněla zasněženým lesem uprostřed nedotčené přírody. Se zatajeným dechem jsme sledovali okolní scenérii, až jsme dorazili do stanice Kista. Kousek odtud se totiž měla nacházet jedna z nejvyšších budov v celé Skadinávii. Jakmile jsme však sestoupili z nadzemní stanice metra a vydali se do ulice, mou pozornost zaujalo menší elektrické vozítko, které se velmi plynule otáčelo na silnici. Něco mi na něm přišlo zvláštního. Po chvíli jsem pochopil – vozítko se pohybuje autonomně, to znamená bez řidiče, pouze podle předem naplánované trajektorie. Chvíli jsme jej pozorovali a v okamžiku, kdy na nás lidé uvnitř začali mávat, jsme se raději vydali pryč. Najednou se však ozval křik, otočili jsme se a zjistili, že na nás lidé stále mávají. Vrátili jsme se proto zpět k vozítku.
„Is it for free?“ zazněla Zdeňkova typicky česká otázka ve chvíli, co nám lidé uvnitř nabídli svezení. „Yes,“ zněla odpověď. Pohodlně jsme se proto usadili na nepohodlné plastové sedačky a vydali se na pomalou a těžkopádnou cestu. Dozvěděli jsme se, že vozítko je teprve ve fázi testování a vždy je nutné, aby cestovalo pod dohledem někoho zkušeného, kdo ho dokáže v případě nouze zastavit. Opustili jsme jej ve chvíli, kdy nám cestu zkřížilo auto tvrdohlavého taxikáře, který za žádnou cenu nechtěl uhnout. Vysoký mrakodrap se od nás však nyní nacházel jen pár kroků. Důkladně jsme si jej nafotili a vydali se zase zpátky. Tentokrát už pěšky.
Nyní jsme měli v plánu navštívit kopec, na kterém se měla nacházet sjezdovka. Nebylo to proto, abychom si zalyžovali, ale kvůli toho, že se kopec nacházel uprostřed města a měl tak skýtat nádherný výhled do okolí. Ke kopci jsme se samozřejmě dostali metrem, na jeho vrchol jsme však museli dojít po vlastních.
„To si děláš srandu,“ zakřičel Zdeněk pár metrů přede mnou, co stanul na vrcholu kopce. Jakmile jsem na to samé místo došel i já, nemohl jsem uvěřit svým očím. Ten výhled byl prostě úchvatný. Rozlehlé město osvětlené tisící drobnými světly se rozléhalo všude okolo nás. Chvíli jsme jen tak postávali a nevěřícně okolí pozorovali. Poté se Zdeněk ujmul focení a já po následně taky.
Abychom stihli večerní bruslení vydali jsme se z kopce Zdeňkovou úžasnou zkratkou. Sníh pod mojí bundou, který byl následkem následného sjezdu po zadku jsem vyklepával ještě několik minut potom. Pod kopcem jsem na zemi spatřil nějaký předmět. Jakmile jsem se pro něj zohnul, zjistil jsem, že se jedná o bankovní kartu jisté Yasmin. Na Zdeňkové „vykašli se na to a nech to tady“ jsem nebral ohledy a přemýšlel jsem, jak se zachovat, kam kartu odevzdat. Času jsme moc neměli. Po chvíli hloubání Zdeněk přece jenom změnil názor a rozhodl se zastavit mladíka, který zrovna šel okolo a požádal ho o radu. „Nejsme odtud, na návštěvu policejní stanice nemáme čas, ledaže bys tam zašel ty,“ reagovali jsme na jeho radu ohledně předání karty místním policistům. Mladíkovi se rozsvítily oči, kartu vzal a zmizel v dálce. S rozporuplnými pocity jsme pokračovali dále.
Poté jsme tak tak chytli metro a odjeli směrem k náměstí, na kterém se nacházela ledová plocha. Překvapivě levně jsme si zapůjčili nepřekvapivě tupé brusle a následující hodinu se věnovali bruslení. Zdeněk v jeho průběhu zjistil, že někde ztratil krabičku cigaret. „Stejně jsem si je s sebou nechtěl brát,“ poznamenal.
Občas jsme si odpočali a dali nějaký ten horký nápoj. Zdeňkovi se při postávání u stánku omylem podařilo vysypat sklenici plnou cukrových tyčinek na zem. Prodejci se omluvil a ten jeho omluvu přijal. Měl štěstí, pokud by po něm chtěl škodu zaplatit, vrátil by se Zdeněk domů pravděpodobně jen s jednou ledvinou.
Jakmile už jsem měl bruslení dost, posadil jsem se na lavičku a začal si brusle zouvat. Přisedl si ke mně přítulný Ind a dal se do rozhovoru. Začal vyprávěním o tom, jak jsou švédové uzavření a nespolečenští. Pokračoval historkou o lidech, kteří bydlí pět let v bytě, a ještě se ani neseznámili se svými sousedy. Dále popsal, jak funguje místní regulace alkoholu a zmínil, jak je ve zdejších klubech zakázáno tancovat bez příslušné licence. Po chvíli si k nám přisedl Zdeněk a připojil se do rozhovoru.
S Indem jsme se následně rozloučili a vydali se dále na cestu. Jelikož bylo sotva 5 hodin po setmění, tedy 8 hodin večer, rozhodli jsme se ještě navštívit halu Globen, která je podle všeho největší půlkruhovou stavbou světa.
Modrou linkou metra jsme se proto vrátili na hlavní stanici v úmyslu přestoupit na linku zelenou, kterou jsme chtěli pokračovat k hale. Sjeli jsme proto několika jezdícími schody níže a čekali na soupravu.
„Kam máte namířeno?“ zeptal se nás náhodný mladík ve chvíli, kdy jsme urputně hledali název naší cílové stanice na mapce před námi. „Globen,“ odpověděl jsem. „To jste tady ale špatně. Tohle jsou dálkové vlaky,“ řekl. A měl pravdu. Pod třemi podlažími jednotlivých linek metra se ve velké hloubce skrývala ještě stanice Stockholm City, odkud odjížděly vlaky do okolních měst. V tuto chvíli jsem pochopil, že stanice Uppsala neznačí zastávku metra, ale město vzdálené 70 kilometrů. Poděkovali jsme a vydali se hledat linku správnou. To se nám naštěstí povedlo.
Jakmile jsme na místo dorazili, byli jsme opravdu fascinováni. Obrovská kopulovitá stavba předčila naše představy. Důkladně jsme si prošli okolí. Poté již bylo poměrně pozdě a my se vydali zpátky do hostelu. Pokračovali jsme po dlouhé rovné ulici. Pár metrů přes cestu jsme spatřili tlustého chlapíka z ničeho nic vyjít neoznačenými dveřmi uprostřed betonové stěny. Vypadalo to jako vstup do nějaké podzemního klubu. Chlapík na nás však začal něco hulákat a nepřestal ani ve chvíli, kdy jsme se k němu otočili zády a vydali se směrem pryč. Museli jsme ujít několik set metrů, než se nám chlapík ztratil z dohledu.
„Ty tam vážně chceš jít?“ nevěřícně jsem reagoval na Zdeňkův nápad tajemné dveře otevřít. Jeho zvědavost však byla silnější. Po tom, co tam ale viděl, si myslím, že to už znova neudělá. Tmavé schody dolů, hluk, smrad a voda kapající z trubek na stropě bylo to jediné, co bylo možné po jejich otevření spatřit. Vypadalo to, jako bychom narazili na nějakou ilegální palírnu či doupě nějakých feťáků, každopádně jsme rychle zmizeli pryč.
Netrvalo to však dlouho a Zdeňka opět přepadla potřeba dát si už konečně alespoň jedno pivo. Po několika minutách jsme našli rozumnou hospodu, kde si spokojeně jedno pivko objednal a já ještě spokojeněji kolu, která byla nezvykle dvakrát levnější. Poté jsme definitivně zamířili k hostelu. Tuto noc už s námi náš alžírský známý nesdílel. Po rychlé sprše jsme vyčerpaní padli do postele. Poslední, co jsem slyšel, bylo, jak se Zdeněk na vrzající posteli převaloval.
Pozn.: Záměrně jsem se v tento den nezmiňoval skoro o žádném jídle. To se totiž dá souhrnně popsat třemi slovy: párky v rohlíku. Kromě snídaně jsme totiž téměř nic jiného nesnědli. Já jich měl za tento den 5, Zdeněk myslím 4.
Den 3.
Těsně před šestou hodinou ranní mě opět vzbudil Zdeňkův mobil položený na prázdné protější posteli kousek od zásuvky. Po minutě zvonění jsem budík vypnul. Zdeněk spal dál. Za chvíli budík zvonil znovu. Opět bez jakékoliv reakce. Do toho však Zdeňkovi začala volat jeho přítelkyně, a to už Zdeněk ožil.
Rychle a neohrabaně jsme sbalili všechny naše věci a vydali se směrem k nádraží. Cestou jsme se ještě zastavili v supermarketu, kde jsme si nakoupili něco málo na snídani a metrem, stále ještě na naši 24hodinovou jízdenku, dojeli na hlavní stanici. Po chvíli bloudění jsme úspěšně dorazili na autobusovou zastávku. Našli jsme konkrétní terminál, ze kterého měl náš autobus k letišti odjíždět. Okolo posedávala spousta lidí, pravděpodobně čekající na stejný spoj. Přistoupili jsme k proskleným dveřím, které však byly zamčené. Autobus měl odjíždět za 15 minut. Rozhodli jsme se proto vyjít dveřmi skrze jiný terminál ven, projít venkem a počkat rovnou u cesty v první řadě. Jakmile jsme však z venku pozorovali, jak se lidé za prosklenou stěnou rovnají do fronty, usoudili jsme, že to asi byl špatný nápad. Cesta zpátky však byla o poznání těžší. „Exit only,“ stálo na všech dveřích. Nenápadně jsme se jimi proto protáhli ve chvíli, kdy někdo vycházel ven a zařadili se poslušně do řady. Autobus přijel a my obsadili zadní řadu, kde jsme se pohodlně natáhli. Poprvé za celou dobu jsme mohli pozorovat jasnou oblohu a vycházející slunce. Stockholm pomalu mizel za našimi zády.
Cesta díky přítomné wifi rychle utekla a my už čekali na letišti na přílet našeho letadla. Díky tomu, že bylo o poznání prázdnější než to, ve kterém jsme přiletěli, jsme mohli obsadit místo u okna. Majíc svůj osobní prostor, jsem si tento let užil o poznání více než ten předcházející.
Na Katovickém letišti jsme měli opět strávit několik hodin. Jelikož bylo ještě venku světlo, rozhodli jsme se prozkoumat i zdejší okolí. Došli jsme až do blízké vesnice a v obchodě, překvapeni nízkými cenami, si nakoupili vydatnou svačinu. Tu jsme, na bezdomovecký způsob, snědli v místním parku. Jelikož však byla opravdu zima a začínalo pořádně mrznout, rychle jsme dojedli a vydali se zpět na letiště.
V čas příjezdu našeho autobusu jsme postávali na daném stanovišti. Přijela dodávka, ještě menší než předtím. Její řidič vystoupil a už se hnal k nám podávajíc nám ruku: „Zdar hoši, žádné vykání. Já jsem Pepa (nejedná se o jeho pravé jméno; to neuvádím ze dvou důvodů: zakrytí jeho identity a mé špatné paměti na jména). Dneska jedu jenom pro vás. Kouříte? Klidně si ještě zapalte.“ Zdeněk se svěřil o ztrátě svých cigaret a Pepa mu ochotně nabídl ze svojí krabičky. Tímto započal náš rozhovor a následné seznamování. Cestou jsme spolu sdíleli různé historky a zážitky.
Po příjezdu do Ostravy jsme chvíli mrzli na zastávce, než pro nás přijela Zdeňkova přítelkyně. Ta mě zavezla až k mému autu, které tam překvapivě stále stálo. Na místě jsme se rozloučili (se Zdeňkem) a já se vydal domů. Až po příjezdu domů při vybalování věcí jsem zjistil, že jsem Zdeňkovi zapomněl vrátit pastu na zuby, kterou před odletem koupil. On to pravděpodobně zjistil až z předchozí věty.
Z výletu nám zůstaly už jen vzpomínky, ale oba už se nemůžeme dočkat, až zase někde vyrazíme. A díky těmto deníkům z cest u toho určitě budete i vy.