Otlučený autobus maltské hromadné dopravy se uprostřed tropického dne plahočil do strmého kopce rychlostí chůze. Zpocení cestující se uvnitř lepili jeden na druhého a silou vůle pomáhali nemohoucímu dopravnímu prostředku dostat se nahoru. Po několika úmorných minutách se vozidlo konečně přehouplo přes horizont, za kterým se tyčila malá zastávka. Několik vedrem zmožených turistů mávalo na řidiče na znamení, aby je vzal. Ten však nohu z plynu nesundával, nesouhlasně pokrčil rameny a pokračoval dále. Zastavovat by bylo zbytečné, do přeplněného autobusu by se už stejně nikdo nevešel. Těmto nedobrovolným trosečníkům odříznutým od civilizace několika kilometry vyprahlé krajiny nezbývalo nic jiného, než počkat půl hodiny na další spoj a doufat, že se pro ně poté již místo najde. Po několika dnech na Maltě se pro nás tato situace stala něčím tak běžným, že jsme tomu přestali věnovat sebemenší pozornost. Pojďme se ale vrátit na samotný začátek našeho výletu do nejmenší země Evropské unie; do okamžiku, kdy naše letadlo přistálo na malém ostrově ztraceném ve vodách Středozemního moře.
Červen 2019
Uprostřed noci byl na letišti relativní klid a zavazadla byla do budovy dopravena snad ještě rychleji než samotní cestující. S těžkým kufrem jsme se dobelhali k bílému vozidlu taxislužby. Řidič nám ochotně pomohl zavazadla naložit a pokynul k nástupu. Poctivě jsem se připoutal ještě než jsme vyjeli a nemohl jsem udělat lépe. Pár okamžiků na to se automobil řítil v levém pruhu bezmála stokilometrovou rychlostí bez ohledu na neustálé kruhové objezdy a městskou zástavbu. Že na Maltě ubíhá čas naprosto odlišně, jsme zjistili ve chvíli, kdy jsme po půl hodině zběsilé jízdy vystupovali u hotelu vzdáleného od letiště sotva deset kilometrů. Zběžně jsem zkontroloval, zda jsou všechny mé vnitřnosti na svém místě a společně s přítelkyní se vydal do budovy, která se na následující týden stala našim domovem.
Den 1. - Moře, kam se podíváš
Prudké slunce žhnoucí skrze balkon do pokoje nás vyhnalo z postele. Našim dnešním hlavním cílem byl průzkum maličkého poloostrova Buġibba, na kterém se náš hotel nacházel a odpočinek na nějaké z místních pláží. Chráněn silnou vrstvou opalovacího krému jsem se s přítelkyní vydal ven. Kolem úzkých uliček prudce klesajících k hladině moře stály domy bílé a pískové barvy. Po jejich zdech a okolních sloupech se klikatily kilometry drátů vedoucích elektřinu, satelitní signál a bůh ví co ještě. Chodníky tak úzké, že se zde dva lidé měli problém vyhnout, byly lemovány parkujícími auty, která těsný prostor silnice ještě více zužovala. Celou tuto scenérii zastřešovalo blankytně modré nebe táhnoucí se kam až oko dohlédlo.
Sešli jsme několik výškových metrů směrem k pobřežní promenádě, čímž se nám odkryl výhled na nekonečné moře ztrácející se za horizontem. Posadili jsme se na lavičku poblíž National Aquarium a jen se kochali. Slunce však začínalo být čím dál více dotěrnější a my se rozhodli jít zchladit do okolních vod. Zlákala nás nedaleká skalnatá pláž, která přímo vybízela ke koupání. Přesto se však ve vodě nikdo nenacházel. Ani jsme se nestihli zamyslet nad tím, proč tomu tak je. „Je mi líto, ale do vody se dnes nesmí. Máme vyvěšenou dvojitou červenou vlajku. Ve vodě něco je a není zdravé se koupat,“ sdělil nám pohotově plavčík dohlížející na bezpečnost plavců na této pláži. Smířený se svým osudem jsem se nenechal rozhodit.
Zlatý písek, dovádějící děti a šumění vln. Bylo časné odpoledne, když jsme konečně objevili nádhernou pláž, kde jsme mohli nerušeně strávit zbytek dne. Samotný okraj moře byl mírně znečištěn řasami a vodními rostlinami, které byly vlnami neustále rozemílány, až vytvořily tmavou, nepříliš vábnou masu. Stačilo ale udělat pár kroků a už jsem se nořil do křišťálově průzračné vody. Samotná pláž se nacházela v zálivu, který byl z obou stran obklopen skalními útesy. Na jedné straně se z nich vypínaly hotely a turistické resorty, na straně druhé byla jen netknutá maltská krajina a klikatící se pěší cestičky. A právě tímto směrem jsme se vydali ve chvíli, kdy nás polehávání na pláži omrzelo.
Bylo již pozdní odpoledne, slunce však stále dokazovalo svou sílu. Kráčeli jsme po prašné kamenité cestě k vrcholu blízkého kopce. Okolo nás byly jen nízké křoviny a žádný stín, kam bychom se před žárem mohli ukrýt. Skalnatý ostrov se nám pomalu odkrýval v celé své kráse. Po naší pravé straně se útesy prudce svažovaly až k hladině moře. Opačným směrem krajina klesala jen pozvolna, občas byla narušena malým kopcem, až se opět ponořila pod hladinu okolních vod. Sedli jsme si na plochý balvan a pozorovali scenérii okolo sebe. Sem tam se ve skalních puklinách mihla ještěrka. Některá z nich se dokonce na vyhřátých kamenech usadila a společně s námi pozorovala malebnou maltskou krajinu a nekonečnou hladinu moře, na které se zrcadlil rozpálený kotouč tropického slunce.
Den 2. - Historie na každém kroku
Hlavní město Malty, které je mimo jiné zapsáno na seznamu světového kulturního dědictví UNESCO, jsme nemohli minout. Do Valletty, jak se tato metropole nazývá, jsme dorazili v dopoledních hodinách. Pomocí kameného mostu jsme překonali hluboký příkop a prošli branou mezi masivními hradbami, kterými je celé město obehnáno. Pěší promenáda nás dále vedla skrze historické jádro, kolem kterého se rozkládaly původní i novější budovy. Poznat však, co je památka a co nikoliv zde bylo bez hlubších znalostí takřka nemožné. Památky jsou zde totiž pečlivě renovovány a novostavby jsou budovány v obdobném stylu. A netýká se to jen tohoto místa, ale prakticky celé Malty. Vše je zde stavěno převážně jen z vápence vytěženého ze skalnatého podloží tohoto ostrova. Stejně, jako tomu bylo před stovkami let dříve. A není se čemu divit. K čemu dovážet stavební materiál mnoho kilometrů přes moře, když doslova stačí jen kopnout do země za domem a vytěžit si jej tam. Proto vypadají téměř všechny budovy na Maltě podobně a podle mého názoru tomu tak i vždy bude.
Netrvalo to dlouho a doputovali jsme až na samotný konec poloostrova, na kterém se Valletta nachází. Za necelou čtvrthodinku se nám tak podařilo projít celou metropolí. Ono označení hlavní město by mohlo kdekoho zmást, zde je však třeba vše přepočítat na Maltské poměry. Necelých šest a půl tisíce obyvatel žijících na necelém kilometru čtverečním je z hlavního města vše.
Zpět jsme se vraceli okolo pobřeží. Z ulice vystavěné na prudkých útesech jsme shlíželi na otevřené moře a majáky, okolo kterých se po mořské hladině táhly zdi chránící důležitý přístav, který se zde nachází. Všude byly k vidění desítky děl, namířených na širé moře. Jejich původnímu účelu sice dávno neslouží, stále však skvěle dokreslují historickou atmosféru města.
Následným blouděním po různých parcích, náměstích, úzkých uličkách a zákoutích nám vyhládlo. Když jsme narazili na pěknou restauraci schovanou ve stínu v klidné části, rozhodli jsme se pro pozdní oběd. Pár okamžiků na to, co jsem si u číšníka objednal jídlo, začal náhodný pouliční hudebník připojovat svou kytaru k masivnímu reproduktoru umístěnému jen pár metrů od venkovního posezení. Kytarista se své role jal se vší poctivostí a v následujících minutách se široko daleko linuly ty nejpopulárnější moderní hity. Jediné, co mi v tuto chvíli chybělo, byl klid a ticho, které by mi při jídle vyhovovalo asi nejvíc. Jakmile jsme oběd spořádali, hudebník dohrál. S kelímkem v ruce si přišel pro nějaký ten drobák. Snad bych mu i zaplatil, to by ale nesměl začít hrát. Takto jsem ho jen probodl pohledem a nesouhlasně zavrtěl hlavou. S plnými žaludky jsme se poté rozhodli Vallettu nadobro opustit.
Den 3. - Spolehlivě nespolehlivá
Drobný mladík usilovně odvazoval hrubá lana, kterými byl v přístavu ukotven ohromný trajekt. Loď se pomalu odlepovala od pobřeží a mířila si to na širé moře. Silné burácení motorů za sebou nechávalo rozvířenou masu vody. Slunce pomalu stoupalo po jasné obloze a hřálo zase o něco více, než dny předtím.
Společně s několika stovkami pasažérů jsme byli roztroušeni na několika palubách uvnitř i vně lodi a užívali si ničím nerušenou plavbu, jejímž cílem byl pár kilometrů vzdálený ostrov Gozo, který je společně s dalšími několika malými ostrůvky součástí souostroví Malty. Mnoho z cestujících byli místní, pro které byla tato cesta denní rutinou při cestě do práce. Využívali trajekt jako městskou hromadnou dopravu, která pro ně nebyla ničím zvláštní. To však pro mě, jako pro člověka, který se nacházel na palubě lodi poprvé a naposledy zhruba před deseti lety, ani v nejmenším neplatilo. Stál jsem na samotném okraji nejvyšší paluby opřený o bílé zábradlí a do plic zhluboka nasával čerstvý mořský vzduch, který vanul okolo nás. Příď lodi rozrážela nehybnou azurovou vodu a zanechávala po sobě bílou pěnu, která zvládla urazit několik metrů než postupně vyšuměla. Po dvaceti minutách byla celá plavba u konce.
Cestou ven z přístavu jsme museli odmítnout davy vlezlých taxikářů, nabízejících nám levné svezení kamkoliv po ostrově. Náš plán byl jasný – hlavní město Rabat vzdálené sotva pět kilometrů. Počítali jsme s tím, že do tohoto města dojdeme pěšky po stezce vedoucí kolem pobřeží. Příjemná procházka nám měla zabrat jednu až dvě hodiny. Jelikož bylo zrovna poledne a teplota vzduchu opět překonávala maxima minulých dní, rozhodli jsme se nakoupit dostatečné zásoby pití a nějaké jídlo na cestu v místním supermarketu.
Vycházku jsme se rozhodli ukončit po deseti minutách, kdy jsme v tropickém vedru byli rádi, že vůbec stojíme na nohou. Žár slunce byl nepříjemný a vysával z nás poslední zbytky energie. Rozhodli jsme se proto změnit naše plány a do města se vydat autobusem. Naštěstí jsou na Maltě zastávky každých pár metrů, takže jsme nemuseli chodit daleko. Vozidlo hromadné dopravy mělo přijet do dvaceti minut a jelikož zastávka poskytovala tolik kýžený stín, nebyl pro nás problém tu chvilku počkat.
Když jsme za hodinu a čtvrt nastupovali do autobusu na zastávce vzdálené několik set metrů od té původní, přemýšlel jsem nad tím, jakým nejvýstižnějším termínem by se zdejší hromadná doprava dala nazvat. A pak jsem jim jeden trefný slogan vymyslel. Maltská hromadná doprava – spolehlivě nespolehlivá. Moderní, leč lehce potlučená vozidla, kde v devíti z deseti případů funguje klimatizace tak účinně, že si po půlhodině jízdy připadáte, jako byste prošli ozdravnou kůrou v kryokomoře a v tom desátém se pro změnu můžete saunovat. Autobusy, které si na zastávce musíte zřetelně stopnout, jinak se řidič ani nezdráhá zpomalit. Dopravní prostředky, které nikdy nejezdí na čas a vždy je třeba si k jízdnímu řádu připočítat přinejmenším deset až dvacet minut. Co však cestujícímu způsobí největší problém je to, když se do něj ani nedostane a to je na Maltě na denním pořádku. Dlouhé prodlevy mezi jednotlivými spoji, malá kapacita vozidel a značný turistický ruch způsobuje, že se na zastávkách hromadí cestující, pro které již prostě není místo. A potom opravdu ztrácí význam, že jsou zde zastávky co padesát metrů. Takto na nich můžete trčet půl hodiny, ale klidně i celý den. Viděno z pohledu pasažéra, který se již na palubě autobusu nachází, je vám to relativně jedno. Pokud jste ale oním trosečníkem, je to dost nepříjemná situace.
My jsme se po této zkušenosti rozhodli nečekat na další autobus a raději popojít na zastávku jiné linky, která by už tak vytížená být nemusela a to se nám oplatilo. Od této chvíle jsme již vždy cestovali jen z konečné na konečnou. A když příliš nepřihlížíte k jízdnímu řádu, je v tomhle případě maltská doprava opravdu spolehlivá. Jinak hrozí vysoké riziko, že buď nenastoupíte a nebo se vám z přeplněného autobusu nepodaří vystoupit.
V hlavním městě Rabat jsme se mohli ve stínu budov ukrýt před dotěrným sluncem, nasytit se v lokálních restaurací a návštěvu města zakončit prohlídkou Cittadelly. Rozlehlá pevnost, tyčící se vysoko nad městem byla volně přístupná, přesto téměř liduprázdná. Ochozy vedoucí po mohutných hradbách skýtaly dechberoucí výhledy na celý ostrov. Doslova na všech světových stranách jsme pozorovali nekonečné moře omývající tento nepatrný ostrov. Na skalnatých kopcích i v údolích se skrývala osamocená lidská sídla í i větší shluky lidských obydlí.
Den 4. - Česká stopa
Autobus nás vyklopil v hlubokém maltském vnitrozemí (rozuměj pět kilometrů vzdušnou čarou od moře). Naše kroky nyní směřovaly k historické části bývalého hlavního města Malty zvaného Mdina. Toto město si vysloužilo označení tiché město a to i z toho důvodu, že je v jeho centru zakázána automobilová doprava. My jsme přesto na několik vozidel v těchto místech narazili. Ukryta v úzkých uličkách mezi budovami trpělivě vyčkávala na své majitele. Nejvíce fascinující však pro mě byla zcela znatelná česká stopa. Ona totiž velká část z těchto vozidel byla české výroby. Starší modely Škody jako 120, Favorit a další se zde nacházely ve stavu, jako by právě sjely z výrobního pásu. Jen volant na pravé straně mi k nim nějak neseděl.
Levostranný provoz byl něco, na co se mi jen těžko zvykalo. Byl to také jeden z důvodů, proč jsem zavrhl náš původní plán zapůjčit si automobil a pomocí něj Maltu prozkoumat. Už i jako pouhý chodec jsem zaznamenal značné potíže vůbec přejít silnici, když se na mě vozidla řítila přesně z opačného směru, než jsem čekal. Takové projetí kruhového objezdu by pro mě zcela určitě znamenalo vjetí do protisměru a co potom taková křižovatka bez značení předností. Platí zde snad přednost zleva? Nakonec jsem se rozhodl dopravní předpisy v této zemi nestudovat a společně s přítelkyní využívat k dopravě po ostrově pouze hromadné dopravy. Bylo si jen třeba pokaždé uvědomit na které straně silnice na autobus čekat.
Bloudění v těsných uličkách nás tento den poměrně rychle omrzelo, proto jsme se rozhodli přesunout do další části ostrova pojmenované Dingli cliffs. Vysoké skalní útesy opět skýtaly úchvatné výhledy po okolí. My jsme ale v tuto chvíli začínali mít čím dál větší hlad, a tak jsme se vydali najít něco dobrého k snědku. A jelikož se v okolí žádná vhodná restaurace nenacházela, vrátili jsme se zpět k hotelu, najedli se tam a zbytek dne strávili odpočinkem u bazénu.
Den 5. a 6. - Úmorná vedra
Plány na další dny tak konkrétní nebyly. Většinu zajímavých míst jsme již navštívili, navíc se tyto dny nesly v duchu stále vyšších teplot. V poledne pocitově přesahovaly čtyřicet stupňů Celsia a to už se nám nechtělo zhola nic. V podvečer pátého dne se nám ještě podařilo navštívit Popeye Village. Vesnici vybudovanou jako kulisu ke známému seriálu Pepek námořník. Pořad se sice natáčel před téměř čtyřiceti lety, obydlí zde stojí dodnes. Nyní se však jedná o muzeum a zábavní park plný atrakcí. Zajímavé je i její umístění pod skalními útesy. Celé prostranství je totiž vzdálenějšímu pozorovateli ukryto pod úrovní okolního terénu a ukáže se až při bližším prozkoumání. V době naší návštěvy několik odvážlivců nebezpečně posedávalo na nestabilním skalním převise za účelem té nejlepší fotografie, kterou by oživili svůj účet na Instagramu. Zajímavé priority dnešní populace.
Náš následující výlet do moderní aglomerace Vallety zvané Sliema skončil návštěvou klimatizovaného nákupního centra, kde jsme se prakticky na celé odpoledne ukryli před teplotou téměř 42°C a čekali, až vedra pominou. Ono se toho při takových teplotách opravdu moc dělat nedá. Jediné, čemu se člověk věnovat dokáže, je jídlo. A toho je na Maltě opravdu nepřeberné množství. Ne nadarmo se maltská populace řadí k těm nejtlustším k Evropě a je to tady znát na každém kroku. Tučná a nezdravá jídla mají svůj základ v britské kuchyni, jelikož pod její nadvládou byla Malta ještě před půlstoletím. Společně s vlivem italské kuchyně se jedná o vražednou kalorickou kombinaci. Strávit zde několik týdnu by znamenalo vyměnit v šatníku o několik čísel větší oblečení, ale zároveň i razantně provětrat peněženku, protože zdejší jídlo se neřadí mezi to nejlevnější. A vše začíná u pouhopouhé vody. Kdo by si myslel, že ušetří, když bude pít vodu z kohoutku, bude po příletu nemile překvapen. Voda z kohoutku je zde sice pitná, přesto chutná otřesně a po jednom dni, kdy jsme se do pití této vody doslova nutili, jsme se rozhodli pro kupování vody balené. Je totiž potřeba si uvědomit, odkud se voda na ostrově bez jediné řeky vlastně vezme. Odpověď je jednoduchá – z moře. Odsolováním a dalšími úpravami vznikne zdravotně nezávadná tekutina, která se však pít moc nedá. A jelikož se balená voda musí dovážet, její cena tomu odpovídá. Z toho důvodu jsme si koupili velký barel vody, který nám vydržel na několik dnů a cenově vyšel nejlépe. U veřejné pláže jsme navíc našli stanici na doplnění pitné vody do vlastních lahví téměř zadarmo.
Den 7. - Šťastnou cestu
Když jsme poslední den posedávali na kamenitém pobřeží, nohy si chladili ve vodě a trávili poslední okamžiky na Maltě před našim večerním letem domů, postupně jsem si rekapituloval celý tento výlet. Ponořený hluboko ve svých myšlenkách jsem nesoustředěně koukal před sebe, když jsem si uvědomil, že se mořské dno, několik centimetrů pod průzračnou hladinou, hemží životem. Drobní krabi opouštěli skalní dutiny, aby se posléze ukryli do pukliny několik centimetrů vedle, malé rybky se nechaly unášet proudem z místa na místo, nepatrní hlemýždi se pomalu ploužili po nerovném povrchu. Jako by se s námi maltská příroda přišla rozloučit. A v tu chvíli jsem věděl, že na čas strávený na Maltě jen tak nezapomenu. Protože tohle nebyl jen tak ledajaký kus pevniny ztracený v moři. Stejně jako se hemžilo moře přede mnou, hemžil se celý ostrov za mnou. Jedna z nejhustěji osídlených oblastí v Evropě, pro cizince naprosto chaotická, přesto mající svůj řád. Země plná malebných výhledů, spletitých cest i historických památek. Souostroví sužované tropickými vedry, přesto plné života. A i když už se v době psaní tohoto textu nacházím v Česku, v pohodlí svého domova, vím, že tam někde daleko na jihu uprostřed Středozemního moře se nachází místo, kde se rozdováděné děti právě noří do křišťálově čisté vody, kde desítky lidí čekají na otlučený autobus, do kterého se stejně nevejdou a kde na vrcholku kopce mezi vyhřátými kameny právě vykoukla maličká ještěrka, před níž se odkryla malebná skalnatá krajina, nad kterou se na azurovém nebi vznáší žhavý kotouč tropického slunce.