Společně s mojí přítelkyní Sabčou jsme si užívali pohodlí v prázdném kupé ve vlaku, který měl za pár okamžiků vyjet směrem do Drážďan. To však jen do chvíle, než nás odtud vyhnala početná skupina cestujících, kteří celé toto kupé měli zarezervované. Vydali jsme se proto na strastiplnou cestu soupravou, stále stojící na pražském hlavním nádraží, najít něco volného. Útočiště jsme nalezli o několik vozů dále. Jednalo se snad o poslední dvě volná místa v celém vlaku. Posadili jsme se naproti sobě na sedadla u uličky. Jakmile se vlak rozjel, zahleděl jsem se na okolní krajinu a doufal, že cesta rychle uteče.
Říjen 2018
Den 1.
„Ich setzte mich auf den linken Hoden“, započal německý stařík sedící vedle Sabči nekonečný rozhovor se svojí obdobně starou družkou (tato věta není původní, jelikož německy nerozumím takřka ani slovo; jedná se o první větu, která mě teď napadla přeloženou do němčiny skrze google překladač; je zde uvedena pouze pro navození autentické atmosféry). Jejich rozhovor se mi naštěstí podařilo vytěsnit nasazením špuntových sluchátek a mohl jsem si tak užívat ničím nerušenou cestu. Vlak projížděl nádhernou krajinou v těsné blízkosti koryta řeky Labe. Stromy v okolních lesích a na svazích se pod vlivem nastupujícího podzimu barvily do pestrých barev. Na azurové obloze svítilo slunce, jehož zář se na hladině řeky zrcadlila a třpytila na všechny strany. Malé chatky a útulné domečky byly rozesety všude okolo. S údivem jsem tuto nádhernou scenérii pozoroval.
I díky tomu zbytek cesty utekl velmi rychle. Vlak jsme opustili na drážďanském hlavním nádraží. Přešli jsme hlavní ulici a pokračovali po široké pěší zóně táhnoucí se mezi velkými moderními budovami a obchodními centry. Teplota přes dvacet stupňů Celsia a na obloze ani mráček – v tuto chvíli nic nenapovídalo tomu, že už je téměř půlka října. Kolem se procházely zástupy lidí, někteří zahalení v bundách, jiní pouze v tričku a kraťasech. Nikdo pořádně nevěděl, jak se do takového počasí obléct. Náš hotel byl odtud co by kamenem dohodil.
Zatímco jsem stál ve frontě u recepce, s úšklebkem jsem poznamenal, že se zde již nemusím ostýchat použít ke konverzaci s recepčním angličtinu, narozdíl od našeho posledního výletu do Polska. Jakmile jsme se dostali na řadu, hrdě jsem k recepčnímu přikráčel a sebejistě mu anglicky oznámil, že zde máme rezervaci. „Můžete klidně česky,“ zareagoval pohotově a já si až posléze všiml české vlaječky na jeho jmenovce. Díky tomu byla následná domluva velmi jednoduchá a po stručných instrukcích jak se připojit ke zdejší wifi a kdy a kde se podává snídaně, jsme již výtahem pokračovali do šestého patra, kde se nacházel náš pokoj.
Po chvíli odpočinku jsme se vydali k – pro české turisty nejvyhlášenější místní atrakci – Primarku. Proslulému obchodu nabízejícímu pestrý sortiment oblečení za směšné ceny. Ten se od našeho hotelu nacházel doslova přes cestu. Sabča se vrhla na důkladný průzkum dvou pater obchodu, věnujících se módě pro ženy, zatímco já jsem zamířil do patra třetího, kde se kromě oddělení pro muže vměstnalo i oddělení pro děti a pro domácnost.
Když jsme po dvou hodinách horlivého nakupování obchod opustili, venku už byla tma. Odnesli jsme si na hotel tašky s nákupem, tepleji se oblékli a vyšli jsme na večerní obhlídku města.
Jelikož nám již kručelo v žaludku, vydali jsme se nejdříve najít nějakou dobrou restauraci. Ani jsme nemuseli chodit daleko a našli jsme ulici lemovanou jednou restaurací za druhou – od asijské, přes řeckou, španělskou až po velmi úzce zaměřené nabízející například steaky z argentinského býčka. Vybrali jsme si restauraci, nabízejí klasickou kuchyni a pohodlně se zde usadili. Po náročném rozhodování jsem se rozhodl pro lahodné gnocci a Sabča si pochutnala na šťavnatém hamburgeru. S plnými žaludky jsme poté pokračovali dále.
Díky skvělé poloze hotelu jsme ušli doslova jen pár kroků a už se kolem nás tyčily obrovské historické stavby, kterých je centrum Drážďan plné. Ty byly důkladně nasvícené ze všech možných stran, díky čemuž byly pěkně patrné jejich zajímavé části a vynikla tak i jejich kolosálnost. Připadali jsme si mezi nimi tak nepatrní. Kolik času a úsilí muselo zabrat, než vůbec mohly tyto stavby vzniknout.
Pokračovali jsme dále směrem k řece. Po schodech jsme vystoupali na promenádu, táhnoucí se v těsné blízkosti řeky. Kochali jsme se nádhernou okolní atmosférou a užívali si jeden z posledních teplých podzimních večerů. Na mnoha veřejných prostranstvích v Drážďanech však touto dobou probíhaly různé práce a vykopávky, které trochu narušovaly zdejší historické prostředí.
Jelikož už nás poměrně zmáhala únava, zamířili jsme zpátky na hotel. Potom, co jsme se natáhli do pohodlné postele, jsem ještě chvíli strávil projížděním mapy a plánováním následujícího dne. Ve chvíli, kdy mi začala klesat hlava a mobil vypadávat z rukou na peřinu jsem usoudil, že je nejvyšší čas přestat vzdorovat únavě a oddat se spánku.
Den 2.
Druhý den pro nás začal klasicky snídaní. Leták ve výtahu nás již předchozího večera informoval, že největší shon zde bývá mezi půl devátou až desátou hodinou ranní a je dobré se návštěvě snídaně v tuto dobu vyhnout. Se Sabčou jsme ale byli ještě o krok napřed. Došlo nám, že kdyby se tímto letákem řídili všichni, bylo by narváno zase jen a pouze mimo tuhle dobu. Vydali jsme se proto na snídani v čase údajně největší špičky. Velmi překvapivě zde bylo plno. Probojovali jsme se ve shluku lidí k jedinému volnému stolu, který jsem sebevědomě obsadil, zatímco si Sabča šla nachystat snídani z široké nabídky švédských stolů. Čilý asiat mezitím stůl, který jsem se zdviženou hlavou hrdě bránil útokům hladových hostů, utřel a odnesl odpadky, které zde zbyly po předchozích strávnících. Jakmile se Sabča vrátila, šel jsem si nabral snídani i já.
Denní prohlídku města jsme začali místem zvaným Zwinger. Komplex barokních budov s nádherným prostranstvím a udržovanými zahradami uvnitř, jejichž součástí je i ochoz kolem dokola, zaujal naši pozornost. Stejně tak jako mnoho lidí všude okolo nás. Prošli jsme se po ochozu a hned na to zamířili dolů do zahrad. Míjeli jsme početné turistické skupiny a užívali si další nádherný podzimní den. Na nebi opět ani mráček a teplota znovu přesahující letních dvacet stupňů Celsia. Ideální počasí na takový výlet. Následně jsme pokračovali po pobřežní promenádě a mířili jsme k rozlehlému parku zvanému Großer Garten, který se nacházel kousek od centra. Jakmile jsme k němu doputovali, zjistili jsme, že se jedná o park tak rozlehlý, že zde jezdí i turistický vláček a přepravuje lidi po různých místech parku. Nerozhodně jsem nakonec využití vláčku zamítl a vydali jsme se skrze něj pěšky. Tohoto rozhodnutí jsem sice po pár set metrech začal litovat, na sobě jsem ale nedal nic znát. Trvalo celé věky, než jsme doputovali k zámečku, který se nacházel v samotném středu. Na chvíli jsme se usadili na lavičce a odpočívali, následně jsme pokračovali dále na druhou stranu. Po opuštění zahrad na opačné straně jsme byli rozhodnutí pro cestu zpátky využít tramvaj. V náš neprospěch však hrálo to, že jsme neměli zakoupenou jízdenku a ta se ani nikde v okolí koupit nedala. A cestu bez jízdenky jsme v Německu moc riskovat nechtěli. Nedobrovolně jsme proto zpátky pokračovali pěšky. Na mysli mi vyvstaly pěší poutě poutníků, kteří jsou ochotní dobrovolně absolvovat cesty dlouhé stovky kilometrů a zcela jsem se vžil do jejich kůže. Nakonec jsme po další úmorné době došli k zastávce, kde se automat na jízdenky nacházel. Zakoupili jsme si celodenní lístek a odteď mohli cestovat městskou dopravou bez omezení. Tramvají jsme přijeli na náměstí Altmarkt, kde jsme se rozhodli na chvíli odpočinout v místní kavárně, kde jsme si pochutnali na ovocném koktejlu.
Poté jsme zamířili ke kostelu Frauenkirche, v jehož vrchní části se nachází vyhlídka. První úsek stoupání jsme absolvovali výtahem, další po schodech a poslední po stoupajícím chodníku. Byla to náročná cesta, avšak nahoře se nám odkryl nádherný výhled. Beze slova jsme se mačkali v davu lidí, vzdorovali silnému větru, kochali se výhledem okolo a pořizovali fotky.
Následně jsme opět zamířili si do hotelu odpočinout. Venku se začalo rychle stmívat a jakmile jsme načerpali nějaké síly, byla již tma. Vydali jsme se na obhlídku části města za řekou. Možná to bylo chabým osvětlením nebo večerními hodinami, ale moc se nám zde nelíbilo. Navíc se zde nacházely spousty opilých lidí.
Hned na to jsme se proto tramvají vrátili zpět do blízkosti hotelu, v řetězci rychlého občerstvení si pochutnali na večeři a poté, co jsme si na pokoji prohlédli fotky z dnešního dne, se odebrali ke spánku.
Den 3.
Ráno bylo jak jinak než slunečné a my jsme se, zasycení vydatnou snídaní, vydali na krátkou cestu na nádraží. Nákupem v supermarketu jsme si zajistili jídlo na cestu domů a následně jsme již kráčeli směrem na nástupiště, kde měl náš vlak přijet. To jsme však ještě netušili, co nás při zpáteční cestě čeká.
Vlak přijel na čas a my se podivovali nad tím, jak prázdný při neděli je. Sice pár míst rezervovaných bylo, ale u většiny byly jen takzvané expresní rezervace. Pohodlně jsme se usadili a užívali si cestu. U stolečku jsme seděli úplně sami. Vzpomněl jsem si na jeden příspěvek Ladislava Zibury na jeho sociální sití, kdy popisoval chvíli, jak jednou ve vlaku někomu vykládal, že expresní rezervace nikdo nevyužívá a hned v zápětí ho z jeho místa někdo vyhodil, protože tuto expresní rezervaci měl. Tehdy jsem se nad tím zasmál a Ladislava politoval. Jakmile nás ale asi dvě minuty potom, co jsem si na tuhle historku vzpomněl, z našich míst vyhodily dvě slečny, přišlo mi to opravdu absurdní. Přesunuli jsme se proto ke stolečku naproti.
„Tady máme alespoň lepší výhled a slunce mi nesvítí do obličeje,“ pronesl jsem hořce, abych dokázal, že my jsme ti, kdo zde vyhráli. Na těchto sedadlech jsme seděli do chvíle, kdy za námi přišel průvodčí a oznámil nám, že všechna tato místa budou velmi pravděpodobně obsazena cestujícími z Prahy. Doporučil nám proto přesunout se do posledního vozu v soupravě, kde by míst mělo být dostatek. Přesun číslo dvě se odehrál. Místa v tomto vagónu opravdu byla. Sedli jsme si zde, přesto nás v Praze poprosila skupina lidí, zda bychom se mohli přesunout o řadu sedadel dál, aby si mohli sednout pohromadě. Jelikož žádné místo nebylo označeno rezervací, svolili jsme – přesun číslo tři.
„Tak a odtud se už nehnu,“ oznámil jsem hrdě přítelkyni. Život má však opravdu trpký smysl pro humor. „Omlouvám se, ale mám zde rezervaci,“ oznámila slečna přistupující v Pardubicích. Ve zdířce určené pro rezervace ale žádný lísteček s platnou rezervací nebyl. „To může říct každý,“ vzdoroval jsem a dále urputně seděl na svém místě. Slečna vytáhla jízdenku. Vůz 255, sedadlo 36 stálo tam. V tuto chvíli jsem zcela rezignoval. Vstali jsme a vstříc svému osudu se usadili na zemi. Na tomto místě jsme téměř bez hnutí strávili zbytek cesty a se zamračenými výrazy pozorovali skupinku lidí, co jsme v Praze pustili na naše místa a kteří si v tuto chvíli užívali cestu na pohodlných sedadlech. A tímto nezapomenutelným zážitkem skončil další z našich neobyčejných výletů.