Zatímco jsem se snažil zhluboka dýchat a nevnímat své třesoucí se ruce, poslední cestující nastupovali na palubu Boeingu 737. Přítelkyně, sedící na sedadle vedle mě, se mou nervozitu taktéž snažila zahnat, ale bylo to marné. Po více než půl roce jsem opět usedl do letadla a nepříjemný pocit z létání byl zpět. Rozhlížel jsem se okolo sebe a snažil se uklidnit. Pasažéři hledali svá místa a ukládali kufry a tašky do přihrádek nahoře. Poté, co se všichni usadili, začalo letadlo rolovat po ranveji a připravovat se ke startu. Nyní jsem střídavě hleděl na svou přítelkyni, na ranvej za oknem a na naše malé batůžky uložené pod sedadly před námi, do kterých se nám podařilo vměstnat všechny potřebné věci.
Říjen 2018
Den 1.
Motory začaly burácet a setrvačnost mě vmáčkla do sedačky. Ruce se mi začaly potit a ranvej pod námi se začala pomalu vzdalovat. Letadlo bez jakýchkoliv turbulencí prořízlo mírný opar, který se vznášel nad okolní krajinou a postupně se ustálilo na své letové hladině. Kabinu letadla zalila zář slunce a stevardi začali s nabídkou jídla a nápojů. V tuto chvíli jsem si povolil bezpečnostní pás, který mě celou dobu mučivě škrtil a konečně se alespoň trochu uvolnil. Za okny se rozprostřela úchvatná podívaná. Azurová obloha nad námi a nekonečná krajina ztrácející se někde v dáli.
Let proběhl velmi hladce a my jsme se již proplétali skrze letištní bludiště ven. Nekonečné chodby a pasáže nás postupně vyvedly na čerstvý vzduch. Po chvíli jsme se ocitli na rozlehlém parkovišti, odkud měl odjíždět autobus do, odtud hodinu cesty vzdáleného, Bruselu. Ve zdejším stánku jsme si ještě koupili hranolky, ať v autobuse netrpíme hlady a postavili jsme se na konec fronty pomalu se hrnoucí k autobusu. Za nás se postupně řadili další a další lidé, ale všem už teď musela být jasná jedna věc – všichni se do autobusu nevměstnáme. A přesně tak to i bylo. Když jsme byli asi desátí na řadě, nástup cestujících byl ukončen a autobus chvíli na to odjel. Neuběhlo však ani deset minut a přijel další, do kterého jsme se již nyní bez problému vešli. Jakmile byl autobus plný, vyčkal řidič na pravidelný čas odjezdu a vyrazil směrem do Bruselu. Samotná cesta nám utekla rychle díky místům ve druhé řadě, které nám poskytovaly skvělý výhled na krajinu před námi.
Jakmile doprava začala houstnout, bylo jasné, že jsme již na okraji samotného hlavního města. Autobus vjel do prvních okrajových částí města, míjeli jsme první domy a projížděli prvními ulicemi. Brusel – moderní evropská metropole, výkladní skříň Evropské Unie. Udržované domy, čisté ulice a vzdělané obyvatelstvo – alespoň tak jsem si toto město představoval. Chyba. První okamžiky v tomto městě mé mínění naprosto zvrátily a chvíli jsem si opravdu nebyl jistý, kam jsme to vlastně dojeli. Staré oprýskané domy, špína a odpadky v ulicích a obyvatelstvo složené z příslušníků nejrůznějších etnik.
Autobus nás vysadil poblíž velké vlakové stanice Brussels Midi. Slunce bylo schované pod nízkou oblačností a bylo poměrně chladno. Podle navigace v telefonu jsme vyrazili směrem k hotelu, který se odtud nacházel nedaleko. Kráčeli jsme podél rozlehlé budovy nádraží. Všudypřítomní vojáci, ozbrojení těžkými zbraněmi postávali a hlídkovali u každého vstupu na nádraží. Kolem sebe jsem pozoroval neuvěřitelný kontrast – moderní prosklené kancelářské budovy v těsném sousedství s neudržovanými stavbami s posprejovanými fasádami, odkud se linul štiplavý pach moči; úředníci v kravatách a honosných kvádrech procházející okolo polehávajících bezdomovců.
V tomto prostředí jsme doputovali až k hotelu. Zvenčí nijak výrazná budova však byla zajímavá uvnitř. Chodba společně s několika schodišti tvořila mírný labyrint. Nakonec jsme úspěšně našli náš pokoj, který nepatřil úplně k těm nejhorším. Pohodlná postel, zajímavé osvětlení, jen ten výhled přímo do oken protější budovy a na větrací šachtu lehce kazil celkový dojem.
Po krátkém odpočinku jsme zamířili do ulic najít něco dobrého k snědku. Atmosféra města však byla stále stejná – špína, smrad a méně či více pochybní lidé. Po chvíli hledání jsme našli samoobsluhu, kde jsme zakoupením jídla a pití zkrotili naši žízeň a zásobili se jídlem. Jakmile jsme ze supermarketu opět vyšli ven, začalo se už lehce šeřit. Rozhodli jsme se však cestu zpět k hotelu lehce prodloužit a prozkoumat alespoň nejbližší okolí. Pomalým krokem jsme doputovali do více udržované turistické oblasti s klasickými krámky nabízejícími rozmanité upomínkové předměty, suvenýry, ale také belgickou čokoládu. Zde jsme se již cítili bezpečněji. Došli jsme až na velké náměstí, známé jako Grand Place, s nádhernými stavbami okolo, kde vládla velmi pěkná atmosféra. Chvíli jsme zde pobyli a potom jsme již velmi hbitě skrze méně bezpečnou čtvrť zamířili zpět do hotelu. Po celodenním cestování jsme byli velmi unavení. Sabča usnula prakticky okamžitě. Já jsem se ještě snažil najít nějaká zajímavá místa, kam bychom se mohli vydat následující den. Jakmile se mi však začaly klížit oči, byl nejvyšší čas odebrat se do říše snů taky.
Den 2.
Když jsme druhý den ráno opustili hotel, přivítal nás venku čerstvý podzimní vzduch. Nelitoval jsem toho, že jsem si vzal více vrstev oblečení a pořádně se do něj zachumlal. Naše trasa byla zpočátku stejná jako předchozí den. Šli jsme na náměstí Grand Place, které jsme nyní spatřili i v denním světle. Dále jsme pokračovali okolo Notre Dame du Sablon a pak dále do kopce. Doputovali jsme až k prostranství poblíž obrovské budovy soudu. Celá tato část města se nacházela několik metrů nad úrovní vedlejších čtvrtí. To nám poskytovalo skvělý výhled. Mou pozornost však zaujalo něco jiného. Ulice, která se nacházela přímo pod námi, byla propojena s tímto prostranstvím výtahem. Sabča mohla protestovat jak chtěla, výtahem jsem se nutně potřeboval svézt. Takový pouliční výtah není vidění jen tak někde a nikdy bych si neodpustil, kdybych této šance nevyužil. Nastoupili jsme proto do kabiny a čekali. Za malý okamžik se dveře výtahu zavřely a celá kabina se dala automaticky do pohybu. Výhled se začal postupně ztrácet za fasádami okolních budov, které se začaly tyčit okolo nás. Cesta a chodníky se pomalu blížily, až výtah pomalu dosedl na úroveň terénu.
Naše další trasa se ubírala směrem k muzeu přírodních věd, které v Bruselu sídlí. Jakmile jsem totiž předchozího večera při surfování po internetu zjistil, že se zde něco takového nachází, bylo naprosto nezbytné toto místo navštívit. A to ze zcela prostého důvodu – dinosauři. Stěžejními exponáty tohoto muzea jsou totiž skutečné kostry těchto pravěkých tvorů.
Okolo nás foukal studený vítr, na ulicích poletovalo pestře zbarvené listí, z oblohy na nás vykukovalo ještě stále hřející slunce čas od času zakryté nějakým hustým mrakem. Ničemu jsem však nevěnoval tolik pozornosti jako tomu, že za chvíli uvidím na vlastní oči kostry gigantických tvorů, kteří v dávné minulosti obývali naši planetu. Ani to netrvalo dlouho a před námi se tyčila obrovská budova muzea. Vstoupili jsme dovnitř, zakoupili vstupenku a věci si odložili do šatny. Stačilo vejít do první obrovské haly a mé srdce zaplesalo radostí. Byly všude okolo, ohromné kostry pravěkých tvorů, které jsem doteď znal jen z obrázků a z televize. Se zatajeným dechem jsem postupoval nejprve okolo drobnějších dinosaurů, pak okolo mohutnějších býložravců, ale nijak jsem neskrýval, že mě to nejvíce táhne směrem do zadní části této haly. Periferně jsem totiž zaregistroval, že se zde nachází impozantní kostra nejděsivějšího pravěkého dravce – Tyrannosaura Rexe. Nikdy jsem ani nedoufal v to, že něco takového uvidím na vlastní oči. Doputoval jsem k této kostře a upřeně ji pozoroval. Pravěký tvor se tyčil vysoko nad mou hlavu a i po těch desítkách milionů let, co byl pohřbený pod značnou vrstvou zeminy, vzbuzovaly jeho špičaté zuby a ohromné čelisti přirozený respekt. Pokračovali jsme dále, prošli i jiná oddělení věnující se například tvorům, kteří v minulosti obývali naše moře a oceány, až jsme nakonec doputovali do části s vycpanými zvířaty. Bylo velmi impozantní vidět zástup rozmanitých druhů zvířat, která by reálně vedle sebe nemohla v žádném případě existovat. Jakmile se okolo začaly rozléhat hlasy a křik dětí uvědomili jsme si, že jsme pro návštěvu muzea nevědomky zvolili ten nejlepší čas. V době oběda totiž bylo muzeum téměř prázdné, díky čemuž se doteď okolo nerozléhalo nic jiného než ticho a nic nás tak nerušilo si exponáty pořádně prohlédnout. Nyní se však do muzea začaly hrnout zástupy rodin s dětmi a další početné a hlavně hlasité skupiny lidí a nastal vhodný čas toto muzeum opustit.
Dále jsme chtěli navštívit rozlehlé zahrady Parc du Cinquantenaire s ohromným vítězným obloukem uvnitř. Jakmile jsme však k tomuto místu doputovali, zjistili jsme jednu smutnou věc. Na návštěvu Bruselu jsme si čistě náhodou vybrali termín, kdy se zde konal velký evropský summit a tento park, stejně jako přilehlé okolí, byl z tohoto důvodu pro veřejnost uzavřen. Všude okolo se nacházely zátarasy a vše bylo obehnáno páskou. Velká policejní auta, všudypřítomní ozbrojenci a černé limuzíny se zatmavenými okny, to byl jeden z dalších výjevů, kterým nás Brusel obdaroval. Vybavilo se mi, jak jsme v uplynulých hodinách měli již několikrát možnost pozorovat kolonu černých automobilů proplétajících se skrze hustou dopravu města, v čele s policejními motorkami se zapnutými majáky. Motorky vjely do křižovatky a zatarasily dopravu tak, aby kolona vozidel mohla projet, dále se k ní opět připojily a totéž se opakovalo na další křižovatce. Jako by tito lidé, politici cestující v černých autech byli něco víc. Jako by je jejich postavení povyšovalo nad zájmy obyčejných lidí, kteří museli trčet v zácpě, zastavit na červenou na každé křižovatce a svědomitě plnit předpisy, pevně dané zákonem. A tohle byl právě ten střípek, poslední dílek skládačky, který mi pomohl utvořit si konkrétní názor na toto město. Vrcholní politici schvalující rozpočty přesahující miliardové sumy, zatímco jim pod okny polehávají lidé bez domova, vděční za každý cent. Bohatí úředníci sedící ve vyhřátých místnostech a sálech, zatímco o pár metrů vedle mrznou lidé, kteří se modlí za to, aby přežili následující noc. Muži v černých oblecích vezoucí se v luxusních limuzínách jen kousek od lidí, kteří se nikdy z tohoto města nepodívají ven, okolo lidí, pro které se toto město stalo jejich jediným útočištěm – pastí, ze které se nikdy nedostanou. A tohle je Brusel. Město plné bohatství, ale i neskutečné bídy. Město plné kontrastů.
Kvůli všem těmto uzavírkám jsme museli obejít celý blok, abychom došli do stanice metra a mohli zamířit k naší další destinaci. Atomium – obrovský model atomu tyčící se vysoko nad své okolí – kdo by něco takového nechtěl vidět na vlastní oči. Přeplněným metrem jsme proto zamířili směrem k tomuto místu. Zde nás opět přivítal studený podzimní vzduch a zástupy turistů. Obloha již byla zatažená a nám začalo být poměrně chladno. Chvíli jsme u Atomia pobyli a poté se již rozhodli zamířit zpět k hotelu.
Jistou náhodou se mi však podařilo zjistit, že Bruselem mimo jiné projíždějí i rychlovlaky TGV – jedny z nejrychlejších vlaků na světě. Náš další cíl byl tedy jasný – železniční stanice. Nejprve jsme zamířili na bruselské hlavní nádraží. Brzo jsme však zjistili, že zde toho moc neuvidíme – celá stanice se nachází pod zemí a neskýtá moc příležitostí spatřit nějaký ten rychlovlak. K tomu všemu se na nástupištích mačkaly zástupy lidí a to nás přimělo odtud rychle odejít pryč. Rozhodli jsme se proto ještě navštívit stanici Brussels Midi, která se nacházela poblíž našeho hotelu. Zde to už bylo o něčem jiném. Postupně se nám podařilo dojít až na druhé nástupiště, kde stál vlak, na který jsem se celou dobu těšil. TGV – vlak, jehož maximální rychlost přesahuje 500 kilometrů v hodině, zde čekal na svou další jízdu. Celou soupravu jsem si zvenčí důkladně prohlédl a nafotil, poté jsme se vydali z nástupiště dolů. Málem jsme se však nedostali ven. Několik zaměstnanců a policistů začalo natahovat pásky okolo vstupu na druhé nástupiště, kde rychlovlak stál. Lidé se za páskou začali řadit do fronty na bezpečnostní kontrolu. Rychle jsme proto v protisměru okolo fronty proklouzli ven. Poté jsme si všimli, že i druhý vstup, kterým jsme se na nástupiště dostali my, byl zatarasený mobilní zástěnou. Opět neuvěřitelná náhoda, že se nám k vlaku vůbec podařilo dostat.
Nyní jsme již zamířili na hotel a brzo se oddali spánku. Další den jsme totiž časně z rána museli vstávat, abychom se včas dostali na letiště.
Den 3.
Venku byla ještě tma, když jsme opouštěli hotel. Ledový vítr byl poslem nastupujícího podzimu. Naštěstí to k autobusu nebylo daleko. Nastoupili jsme do něj a pohodlně se usadili. Celou cestu jsem pospával a doháněl spánek, který jsem tuto noc brzkým vstáváním zanedbal.
Před vstupem na samotné letiště se nacházel bílý stan, skrze který byli všichni cestující nuceni projít. Lidé volně procházeli okolo strážníků, jen občas někoho nepustili a kontrolovali jej. Ani jsem se nedivil, když jsem to byl zrovna já, koho projít nenechali a vyhmátli si jej na namátkovou kontrolu. Policistka papírkem projela obě moje ruce a část oblečení a pak papírek zasunula do jakéhosi přístroje. Celou tuto dobu jsem musel čekat a Sabča na mě venku za stanem taky. Jakmile přístroj pípl a ukázal vyhodnocení, mohl jsem pokračovat dále. Na letišti jsme si koupili něco málo k jídlu a posedávajíc na podstavci u reklamního vozidla jsme čekali na naše letadlo. Ještě rozespalý jsem pozoroval davy lidí proudící okolo nás všemi směry.
Paní s kávou v ruce táhnoucí za sebou velký kufr zavrávorala a podařilo se jí kelímek s kávou vylít. Hbitě se rozhlédla zda ji někdo neviděl a pak se nenápadně vypařila pryč. Ani ne minutu potom přiběhla skupina tří uklizeček, které vylitou kávu během pár sekund setřely a podlahu vyčistily. Po incidentu už nebylo ani stopy a celá situace už byla jen v mých vzpomínkách. A stejně tak tomu bylo i s tímto výletem, který se nástupem do letadla nachýlil ke svému závěru. Nyní mi nezbývá nic jiného, než naplánovat další, neméně zajímavý výlet, se kterým se poté skrze tyto deníky z cest opět velmi rád podělím.