Zrovna jsem si pochutnával na lahodném kuřecím mase zalitém houbovou omáčkou podávaném s bramborovou kaší, zapíjel jej pomerančovým džusem a těšil se, až se zakousnu do ovocného dezertu, který se nacházel na tácku přede mnou hned vedle hlavního chodu. V tuto chvíli jsem nevnímal modrou oblohu, která se nacházela za okny doslova na dosah ruky, husté bílé mraky pod námi, ani velkou dotykovou obrazovku, která mě právě informovala o aktuální výšce jedenáct a půl kilometru.
Březen 2019
Den 1.
Cestu do luxusní destinace, jakou Dubaj bezpochyby je, jsme nemohli začít příhodněji, než na palubě největšího dopravního letadla na světě Airbusu A380. Po pětihodinovém letu skrze tři časová pásma a nekonečném kroužení nad Perským zálivem se uprostřed noci hluboko pod našimi nohami začala rozprostírat jasně zářící metropole táhnoucí se od pobřeží daleko do temné pouště. Jak naše letadlo postupně klesalo, všudypřítomné mrakodrapy se začaly drápat stále výše a výše k nebesům. Silný vítr si v závěrečné fázi přistávání s velkým strojem snadno pohrával a já si zhluboka oddechl ve chvíli, kdy se letadlo bezpečně přilepilo k ranveji. Dlouho jsme rolovali po letištní ploše a projížděli okolo nekonečných řad stojících letadel stejného typu, které se nyní již tak velké nezdály. Skrze výstupní můstek jsme se společně se svou přítelkyní Sabčou, poslancem Dominikem Ferim, moderátorkou Lucií Borhyovou a dalšími několika stovkami pasažérů vydali do honosné budovy terminálu 3, která se pro nás stala vstupní branou do Spojených arabských emirátů. Prošli jsme pasovou kontrolou, vyzvedli si zavazadla a mířili k východu. Jelikož zde v nočních hodinách nejezdí metro ani jiné prostředky hromadné dopravy, zařadili jsme se na konec fronty čítající několik desítek jedinců čekajících na taxi. Zásluhou všudypřítomných organizátorů jsme nemuseli vyčkávat dlouho a za pouhých několik minut jsme již po nasměrování ke konkrétnímu stanovišti mohli budovu opustit.
Dusný vlhký vzduch, pach benzínu, stovky vozidel taxislužby a neuvěřitelný chaos, který zde na první pohled panoval, nám rychle připomněl, že už nejsme v Evropě svázané ekologickými směrnicemi Bruselu. Automobily s nastartovanými motory stály v řadě za sebou v několika pruzích. Řidiči připravení k odjezdu troubili a skoro vytlačovali ty, kteří teprve nakládali těžké kufry svých pasažérů do úložných prostorů aut. Jakmile byli všichni připraveni, byl vydán pokyn k odjezdu. Několik desítek aut se najednou rozprchlo do nejrůznějších částí emirátu, zatímco je na jejich místech nahradily další. Dle pokynů jsme nastoupili do vozidla ve čtvrté řadě, udali cílovou destinaci a vložili svůj život do rukou neznámého řidiče dubajské taxislužby.
Dvanáctiproudá, místy dokonce šestnáctiproudá dálnice táhnoucí se podél pobřeží skrze celý emirát byla lemována nablýskanými mrakodrapy. Nejrůznější vozidla se hnala kupředu a bez ohledu na pruh se vzájemně předjížděla. Trvalo to snad půl hodiny, než jsme dorazili k hotelu. Poslíček asijského původu se aktivně nabídl, že se postará o naše kufry, zatímco jsme se registrovali na recepci. I přes naši žádost o vyšší patro jsme nafasovali pokoj v pouhém pátém z celkem dvaadvaceti podlaží budovy, nadobro jsme se proto rozloučili s pěkným výhledem.
Na pokoji nás přivítala velká manželská postel, koupelna se sprchovým koutem a vanou a balkon, který byl z bezpečnostních důvodů po celou dobu našeho pobytu uzamčen. Po chvíli se k nám vrátily i naše kufry. Společně s nimi se v našem pokoji objevil i poslíček. K odchodu se však příliš neměl. Moje neochota dát mu za tak triviální práci jakékoliv spropitné se střetla s jeho neochotou odejít s prázdnou. Únava pro mě ale v tomto souboji byla těžkým hendikepem a asiat si nakonec svou setrvalou přítomností vydobyl bankovku o hodnotě deset dirhamů a spokojeně nás opustil. Vybalováním věcí jsme se v tuto pozdní noční hodinu příliš nezdržovali. Po dlouhé cestě jsme se natáhli do pohodlné postele, přestali vzdorovat únavě a spánek na sebe nenechat dlouho čekat.
Den 2.
Hlasitý zvuk mě nekompromisně vytrhl ze snu. Chvíli mi trvalo, než mi došlo, že se jedná o budík. Snad jsem jej nastavil špatně, pomyslel jsem si, když jsem otevřel oči. V místnosti byla naprostá tma a jen bílé světlo displeje lehce osvětlovalo okolí. Stiskem tlačítka koncert ustal. Přítelkyně se otočila na druhou stranu a nerušeně spala dál. Já jsem se však zahleděl do mobilního telefonu. Pronikavý jas mě donutil přimhouřit oči a chvíli jsem si na něj zvykal. Pak jsem to uviděl. Bylo půl osmé ráno – čas vstávat. Nevěřil jsem svým očím, vždyť jsme sotva usnuli. Časový posun tří hodin se však postaral o své. Rozhodl jsem se ještě na pár minut zachumlat pod peřinu a nepříjemné vstávání mírně pozdržet.
O hodinu později nás z postele vyhnala snídaně. Tu jsme stihnout potřebovali. Mrzutě jsem odhrnul závěsy a do pokoje se začalo linout denní světlo. Po slunci ale nebylo ani památky. Nízká oblačnost zahalovala celou oblohu a snižovala viditelnost jen na pár set metrů. Takhle jsem si počasí v této dovolenkové destinaci nepředstavoval. Naděje však umírá poslední a my doufali, že se oblaka brzy rozpustí.
Po vydatné snídani jsme zamířili z hotelu ven. Vzduch byl bez ohledu na počasí dusný a těžký. Našim prvním cílem se měla stát původní historická část Dubaje zvaná Bastakiya, kam jsme se chtěli dopravit metrem. To se táhne bezmála v celé trase nad zemí a umožňuje tak nerušený výhled na okolní čtvrtě. Vkročili jsme do moderní klimatizované stanice, vyjeli po eskalátorech, zakoupili lístek a čekali na nástupišti. Díky dvojjazyčným nápisům, informačním tabulím a častým hlášením nebyl žádný problém se zde zorientovat. Souprava ze stanice vyjížděla v pravidelném intervalu pěti minut. Nemuseli jsme tak dlouho čekat a společně s dalšími několika turisty jsme se vměstnali do přeplněné jednotky metra. To se ladně rozjelo a ani bych nepoznal, že zde jezdí zcela automaticky bez přítomnosti řidiče. Jednotka byla plně průchozí a rozdělena na tři oddíly. Vepředu se nacházel oddíl pro držitele zlatých karet a poskytoval panoramatický výhled na okolí, hned na něj navazovala část vyhrazená pro ženy. Zbylé čtyři pětiny vlaku byly společné pro všechny. Logicky jsme tedy cestovali zde. Byla to první a zároveň poslední cesta mojí přítelkyně mimo dámský oddíl. Po tom, co jsme zjistili, že se okolo nás nachází 99,9% procent mužů a zbylá jedna desetina procenta byla ona, byl toto zcela nevyhnutelný krok. Za okny se v tu chvíli míhala zástavba dubajského emirátu, která, pro mě zcela neočekávaně, byla z velké části tvořena nízkými rodinnými domy, jež byly pouze zřídka narušeny čtvrtěmi s množstvím nepřehlédnutelných mrakodrapů.
Dubajskou zátoku křižovala řada dřevěných vorů ale i luxusních jachet, lemovaly jí původní domy pískové barvy, za nimiž se na horizontu rýsovaly prosklené věžáky. Pomalu jsme se procházeli historickou částí, kochali se okolím, bloudili v úzkých uličkách a občas se podivovali nad neuvěřitelnými kontrasty, které jsme zde mohli spatřit. Doputovali jsme až k takzvaným soukům – tržištím, na kterých prodejci nabízejí své zboží již od nepaměti. Nebylo nám však příjemné, jak neodbytně, místy až agresivně své zboží turistům vnucovali, i za cenu fyzického kontaktu, což už bylo lehce přes čáru. Na malé dřevěné loďce jsme se proto za symbolický jeden dirham převezli na druhý břeh, kde jsme se rozhodli v pouličním stánku s občerstvením poobědvat. Jelikož jsme zdejší pokrmy příliš neznali, nechali jsme si s výběrem poradit a musím uznat, že jsme udělali dobře. Krom vydatné porce skvělého jídla jsme si pochutnali i na smoothie z čerstvého exotického ovoce. Snědli jsme sotva polovinu a bylo naprosto bez šance, abychom si poradili i s tou druhou. Jelikož se začala obloha lehce protrhávat a my byli po celodenním chození unavení, zamířili jsme zpátky do hotelu pro plavky, rozhodnutí strávit zbytek dne někde na pláži.
Za necelou hodinu jsme bezplatným shuttlebusem projížděli čtvrtí Dubai Marina a blížili se k pláži nazvané jednoduše The Beach. Bezmála půlkilometrové mrakodrapy, vměstnané jeden vedle druhého doslova rostly z pláže a vytvářely nadpozemskou atmosféru. Tisíce hotelových pokojů, apartmánů a kancelářských prostor – nedokázal jsem si představit, jaká kvanta lidí musí tyto prostory obývat. Developerským společnostem to však bylo jedno, hned pár metrů vedle těch již stávajících dokončovali či začínali se stavbou dalších. Úzké dvouproudé silnice, které byly mezi stavbami propleteny, již na první pohled nemohly kapacitně stačit náporu, který zažijí v případě, že budou všechny budovy plně obydleny, ale evidentně to bylo všem jedno. Autobus mezitím dorazil k cíli.
Písečná pláž z jedné strany obklopená vysokými mrakodrapy a z té druhé vodami Perského zálivu byla poloprázdná. Možná to bylo oblohou, která se za poslední půl hodinu opět schovala za hustá mračna. Na pláži jsme si roztáhli ručníky, složili na ně své věci a vydali se do vody. Její překvapivě nízká teplota v kombinaci se zhoršujícím se počasím nás ale rychle vyhnala pryč. Polehávali jsme proto na ručnících a jen se kochali okolím, kterému dominovalo největší ruské kolo na světě, s jehož stavbou dělníci pomalu končili.
Nebylo ani sedm hodin večer, když se setmělo. Teplota klesla o několik stupňů a to už nás nadobro vyhnalo z pláže. Chvíli jsme se věnovali průzkumu okolí, než jsme se shuttlebusem vydali zpět do hotelu. Posledním zážitkem tohoto dne byla velice vydatná večeře podávaná v hotelové restauraci, kterou jsme nasytili naše vyhladovělé žaludky.
Den 3.
Burj Khalifa/Dubai Mall zněl název stanice metra, kam jsme hned z rána druhého zamračeného dne zamířili. Člověk by čekal, že se zastávka bude nacházet v těsné blízkosti této nejvyšší budovy světa či největšího nákupního centra. Omyl. Trvalo nejméně čtvrt hodiny, než jsme skrze nekonečné nadzemní tunely s dlouhými pojízdnými chodníky doputovali k našemu cíli. Jako malého by mě něco takového nadchlo, teď jsem už však přílišné nadšení nesdílel. Uvnitř obchodního centra jsme chvíli bloudili, než se nám podařilo najít Dubai Aquarium a Underwater ZOO. Ohromná prosklená stěna táhnoucí se přes tři podlaží oddělovala obchody a restaurace od gigantické vodní nádrže v níž proplouvali desítky vodních živočichů. Prošli jsme dlouhým vodním tunelem vedoucím skrze tuto nádrž a následně zamířili do druhé části expozice, kde se v mnohem menších akváriích nacházely nejrůznější živočišné druhy. Stovky turistů, včetně nás, se podivovaly nad průsvitnými medúzami, plivajícími rybami, trefujícími se do terčíku a gigantickými velekraby, jejichž rozpětí nohou mohlo přesahovat dva metry. Podle mě to nebude globální oteplování, ani další světová válka, ale právě tento živočišný druh, který se v budoucnosti postará o vyhlazení lidstva.
Odpoledne jsme začali prohlídkou největší tančící fontány světa, která s nákupním centrem sousedila stejně tak, jako nejvyšší budova světa Burj Khalifa. Skrze rozlehlý Apple store jsme prošli na balkon, kde se již davy lidí kochaly rozlehlou vodní plochou z níž trysky vystřikovaly proudy vody do rytmu znějící hudby. Byl to opravdu kouzelný zážitek, který jsme si nenechali ujít až do konce. Poté jsme pomocí eskalátorů sjeli dolů a propletli se davem lidí až k samotnému okraji fontány. Před námi se odkryla 828 metrů vysoká budova. Jako by svou špičatou anténou doslova párala mraky, které těsně nad ní proplouvaly. Oblačnost se totiž opravdu začala rozpouštět a my se rozhodli této chvíle využít. Vrátili jsme se na hotelový pokoj, kde jsem na svou citlivou kůži napatlal silnou vrstvu opalovacího krému s faktorem padesát. K dopravě na pláž jsme opět využili hotelový shuttlebus. Jednalo se o poměrně skromnou pláž ležící několik kilometrů severněji od té, kterou jsme navštívili včera. Na jemný písek jsme si rozložili naše barevné ručníky a vklouzli do ledové vody. Netrvalo to však dlouho a po slunci nebylo mezi mraky ani památky. A to už jsme opravdu začali mrznout. Po krátké procházce po okolí jsme vyhledali taxi a rozkázali řidiči, aby nás zavezl zpátky k dubajské fontáně.
Bylo půl sedmé večer, okolí se postupně halilo do tmy a jednotlivé budovy se opět zjevovaly, jak se probouzelo jejich osvětlení. Posedávali jsme na lavičce několik metrů od fontány s nejvyšší budovou světa za zády a užívali si pohodovou atmosféru, když v tom se hlasitě rozehrála hudba. Silné trysky začaly do výšky několika metrů chrlit důmyslně osvětlené proudy vody. Vodní koncert se rozehrál naplno. Lidé se zeširoka začali scházet a nechali se vtáhnout zajímavou podívanou. Jelikož jsme s přítelkyní byli něčím takovým zcela uchváceni, rozhodli jsme se na místě setrvat další půl hodinu a podívat se i na další impozantní představení. Před tím, než jsme se vrátili na hotel a hlubokým spánkem zakončili tento den, jsme k naší nelibosti museli absolvovat čtvrthodinový pěší výlet nadzemními tunely ke stanici metra.
Den 4.
Třetí ráno v Dubaji a na obloze opět jen a jen mraky. Už jsem zcela přestával doufat v to, že zde zažijeme tropy. Kraťasy jsem za rifle vyměnil už předcházejícího dne a když jsme vyšli na ulici dnes, rozhodl jsem vrátit i pro mikinu. Našim plánem na toto ráno se stala čtvrť Dubai Marina, skrze kterou jsme projížděli již první den, když jsme měli namířeno na pláž. Teď jsme si na toto místo vyhradili polovinu dne. Metrem jsme se svezli na (v době našeho výletu) konečnou stanici červené linky DMCC, chvíli pokračovali pěšky a netrvalo to dlouho, než jsme se ztratili v záplavě desítek mrakodrapů.
Moderní čtvrť ležící okolo uměle vybudovaného kanálu je tvořena prakticky jen a pouze z výškových budov. Přehlídka bohatství a luxusu. Na chodnících a stezkách klikatících se ve stínech těchto velikánů však bylo liduprázdno. Jen občas se kolem nás někdo prohnal na kole či proběhl. Lidé se psy a jinými domácími mazlíčky měli vstup to těchto míst zapovězen, na což upozorňovaly všudypřítomné cedulky. Ostatně to byl jeden z dalších mnoha zákazů, kterých je tento arabský svět plný. Musím ale upřímně uznat, že mi spousta z těchto restrikcí zcela vyhovuje. Člověk se zde nesetká s hlasitě a vulgárně vykřikujícími jedinci pod vlivem alkoholu, protože je zde zkrátka alkohol téměř zakázán. Turista se zde nemusí brodit v odhozených nedopalcích cigaret, protože se člověk smí oddávat této neřesti pouze ve vyhraněných oblastech. Lidé zde nemusí koukat pod nohy, co kdyby náhodou šlápli do výkalu bezohledného pejskaře, protože je vstup z domácími mazlíčky na mnoho míst rovněž zakázán. Nikdo nemusí mít strach, že by bylo v interiéru veřejných dopravních prostředků rozsypané jídlo, vylité nápoje, či dokonce přilepená žvýkačka. Všechno je zde striktně zakázáno a přísně trestáno. Stejně jako intimnější projevy vztahu na veřejnosti, počínaje polibkem, přecházení přechodu na červenou, překročení povolené rychlosti a mnoho dalších. Kdekdo by mohl namítnout, že některé z těchto zákazů a omezení zcela stejně platí i v zemích západní Evropy. Rozdíl však je takový, že zde se tyto zákazy opravdu dodržují a to ze zcela zřejmého důvodu. Členové ostrahy, policie, či jak je vlastně mám pojmenovat, jsou přítomní na každém kroku, bedlivě pozorují své okolí a i při sebemenších pochybách vám ihned přijdou vylíčit, co se jim na vašem jednání nezdá. Člověk se zde díky tomu cítí naprosto bezpečně, ale zároveň poměrně dost svázaně.
Další plány jsme spřádali za pochodu. Rozhodli jsme se využít tramvaje, jejíž zastávka se nacházela kousek za čtvrtí Dubai Marina, s jejíž pomocí jsme se dopravili poblíž jediného dokončeného palmového ostrova Palm Jumeirah. Zcela spontánně jsme zamířili na zastávku monorailu, která se tyčila několik metrů nad úrovní terénu.
Tři vozy dlouhá jednotka bez řidiče se lehce zhoupla a vyrazila na svou několik kilometrů dlouhou cestu po tenké betonové kolejnici. Okolo nás se odkryl výhled na nádhernou čtvrť plnou palem, patrových budov a úzkých uliček. Nemohl jsem uvěřit tomu, že všechno, co se okolo nás rozkládalo, bylo vybudováno na uměle vytvořené pevnině. Budovy vysoké desítky pater, včetně stále rozestavěného mrakodrapu, zastávaly majestátně své místo, přitom před pár lety zde bylo jen pusté moře. To jsme zrovna proplouvali kmenem palmy. O chvíli později se monorail zhoupl podruhé a my jsme již míjeli jednotlivé listy palmového ostrova, na kterých odpočívali movití majitelé luxusních vil se soukromou pláží. Z posledního listu jsme vysokým obloukem překonali několik desítek metrů moře a přistáli na širokém vlnolamu poblíž hotelu Atlantis. Když jsme dopravní prostředek opustili, začalo poprchávat. Zpočátku lehký deštík přešel ve vydatný liják a já jsem se zamýšlel nad tím, zda jsme opravdu stále v Dubaji. Museli jsme proto naši procházku po pobřežní promenádě předčasně ukončit a celí promočení se jít schovat pod střechu pětihvězdičkového hotelu. Hlad jsme v tamní restauraci po přečtení cen obědového menu rychle zahnali a vydali se z Palmy zpět. Stále mě však nepřestávala udivovat rozloha ostrova, který byl vytvořen prakticky z ničeho. Vidět obrázky a pozorovat něco takového na videích je věc první, ale spatřit tento kolos na vlastní oči je něco nezapomenutelného. Člověk si až v tento okamžik uvědomí, čeho je lidstvo v dnešní době vlastně schopno.
Déšť nepřestával a byl stále silnější a vydatnější. Na chodnících a silnicích se bez přítomnosti jakéhokoliv kanalizačního systému tvořily hluboké louže, ze střech tekly silné proudy vody a nepříliš těsnými stropy stanic a budov začala voda zatékat a kapat na podlahu. Venkovní aktivity jsme proto zavrhli a vydali se do dalšího obrovského nákupního centra Mall of Emirates. Bezcílně jsme bloudili po obchodech, než jsme narazili na krytou sjezdovku, vystavěnou jako by nic uprostřed tohoto obchodního střediska. Z 85 metrů dlouhého svahu sjížděly zástupy lyžařů a snowboardistů, děti i dospělí, kteří po dojezdu nasedali na lanovku a nechávali se vyvážet opět nahoru. To vše v oblasti, kde letní teploty přesahují čtyřicet stupňů Celsia. Jelikož se počasí venku stále neumoudřilo, celý večer jsme věnovali odpočinku na našem pokoji.
Den 5.
Jakmile jsem ráno odhrnul záclony, nevěřil jsem vlastním očí. Bezmála po pěti dnech jsem na obloze zahlédl naplno svítit slunce. Zbytečně jsme nemarnili čas, já jsem na sebe napatlal několik kilogramů opalovacího krému a taxíkem jsme se vydali do Miracle Garden – obrovské zahrady plné květin. Oáza uprostřed pouště překypovala životem. Tisíce rostlin byly vymodelovány do tvaru obřího letadla v životní velikosti, autobusu, komiksových postaviček a mnoha dalších tvarů. Zásluhou příznivého počasí se na místo sjížděly davy turistů. Z dlážděných chodníků se pomalu ztrácely poslední kaluže. Vzduchem se nesl pach hnojiva, které pravděpodobně včerejší přívalové deště vyplavily. Tento slunečný den však bylo potřeba využít naplno. Po příjemné procházce skrze zahrady jsme se proto urychleně dopravili na pláž. Přidali jsme se tak k velkému počtu turistů, kteří se, stejně jako my, rozhodli většinu tohoto dne strávit u moře.
Pomalu jsem se nořil do chladné vody, zatímco na mě pražilo slunce, které teď dokazovalo svou sílu a dohánělo to, co v předchozích dnech zanedbalo. Po levé straně se nedaleko hrdě tyčil nejluxusnější hotel světa Burj Al-Arab, kde bohatí lidé z celého světa utráceli své lehce nabyté peníze. Dno se svažovalo velmi zvolna, čehož využívali především rodiče s malými dětmi. Po krátkém pobytu ve vodě jsme se uvelebili na svých ručnících a rozhodli se alespoň trochu opálit. Takovýto ideální stav vydržel sotva dvacet minut, během kterých se s námi slunce a modrá obloha stihla rozloučit a chtíc nechtíc jsme se opět setkali s hustou oblačností. Mrznoucí na svých ručnících jsme naivně doufali v jejich návrat. Ve chvíli, kdy ale někde na parkovišti za námi zastavil velký výletní autobus, ze kterého se začaly nořit desítky focení chtivých asijských turistů, jsme se rozhodli toto místo opustit. Naše pěší trasa nyní vedla okolo samotného šestihvězdičkového hotelu. Tak jako mnoho dalších lidí jsme se zastavili před vstupní branou na umělý ostrůvek, na kterém je hotel vybudován. Dále už nám přístup nebyl umožněn.
Malá, ale klimatizovaná autobusová zastávka, by v našich zemích zcela určitě vzbudila nevídaný poprask, v Dubaji se jedná o něco naprosto běžného. V tomto počasí však byla klimatizace zbytečná. Autobus, snad jediný prostředek městské hromadné dopravy, vyjma taxíků, mající svého řidiče, nás dopravil do blízkosti hotelu. V nedalekém supermarketu jsem si krom dalšího zakoupil čerstvé velbloudí mléko a na pokoji se poté jal jeho degustace. Slova mojí přítelkyně, nekupuj si to, stejně to vyhodíš, se vyplnila a tento pro mě odporný nápoj po prvním loku skončil v odpadní rouře.
Když jsme večer ulehali do postele, byl před námi poslední den v této zemi. V oblasti, kde za rok nespadne více než 100 mm srážek a prakticky bez ustání svítí slunce, jsme prožili pět zatažených dní, kdy po modré obloze nebylo ani památky, vydatné deště a lijáky a jen o fous jsme unikli silnému krupobití.
Den 6.
Obrovský zlatý rám, vybudovaný v dokonalém poměru takzvaného zlatého řezu, se pyšnil výškou úctyhodných 150 metrů. Z vyhlídky v její horní části jsme měli možnost spatřit panorama Dubaje skládající se jednak z řad mrakodrapů s dominantní Burj Khalifou, ale i klasickou nízkou zástavbu, která vyplňovala prostranství mezi moderními čtvrtěmi jako jakýsi tmel. Podařilo se nám najít historickou čtvrť Bastakiya, kterou jsme navštívili první den. Pozorovali jsme proudy vozidel prohánějící se po šestnáctiproudých dálnicích. Ukázalo se být velmi chytré nechat si návštěvu tohoto místa na konec. Nejenže nám vyšlo ideální počasí, na které jsme se celý týden těšili, ale rovněž jsme si mohli poskládat místa, která jsme při našem putování Dubají navštívili, jako malé dílky do jednoho velkého puzzle, kterým pro nás tento emirát byl.
Zbytek dne jsme konečně pod jasnou oblohou mohli nerušeně strávit na nádherné písečné pláži. Leželi jsme vedle sebe, nechali čas jen tak plynout, když v tom nás upoutala silueta muže v doprovodu dvou urostlých velbloudů. Přijel na jednom z nich a usadil je v naší blízkosti. Bylo to pro mě něco úžasného. Nebyli to totiž živočichové chovaní v kleci, na které jsem se jezdíval dívat do ZOO jako malý. Nebyli to tvorové držení celý život v zajetí, kteří znají jen svůj výběh tvořený několika desítkami metrů čtverečních a neproniknutelnou mříží. Byla to hrdá a majestátní zvířata, pro která byla poušť jejich domovem. Byli to svobodní a šťastní tvorové, kterým nebyl cizí nekonečný horizont tvořený vysokými písečnými dunami a azurovým nebem.
Den 7.
Když nám před šestou hodinou ranní zazvonil budík, nevstávalo se nám zrovna nejlépe. Abychom však stihli brzký let, postel jsme opustit museli. Vůz taxislužby nás dopravil k letišti, kde jsme byli nuceni vystát velice dlouho frontu na odbavení zavazadel. Za poslední arabské dirhamy, které jsme vlastnili, jsme si zakoupili pití v automatu a posadili se na lavičku. Nástup do letadla měl začít každou chvíli.
Letadlo se odlepilo od ranveje a po krátkém kroužení se vydalo nad širé moře. Hleděl jsem jen tak do prázdna, rekapituloval všechny naše zážitky, když v tom jsem si všiml rozlehlého souostroví po levé straně. Nemohl jsem uvěřit vlastním očím, když jsem si uvědomil, na co to vlastně koukám. Nebylo to nic jiného než Svět. Ohromné seskupení umělých ostrovů vystavěných tak, aby tvořily jednotlivé kontinenty a všechny dohromady celou naši planetu. Jelikož jsou ostrovy vyvýšeny jen lehce nad hladinu a nachází se poměrně daleko od pobřeží, nebylo možné je z pevniny spatřit a já úplně zapomněl, že se zde něco takového nachází. Teď se však toto souostroví rozkládalo přímo pode mnou a já nad jeho rozlohou jen nevěřícně kroutil hlavou. Netrvalo to dlouho a i Svět zmizel z mého zorného pole. Co však zůstalo a přetrvá navždy jsou živé obrazy toho, čeho je lidstvo schopno. A zároveň otázka, čeho by schopno bylo, kdyby se dokázalo celé sjednotit. Kdyby obyvatelé naší planety nesoustředili svou pozornost na zbytečné války a vzájemné spory, kdyby své finance neutápěli v dávno přežitých náboženstvích, kdyby se místo hledání rozdílů dokázali spojit a táhnout za jeden provaz; zaměřit se na důležité problémy, které naší civilizaci opravdu trápí a hodit malichernosti za hlavu. Jak nás může vyhladit globální oteplování, když si uprostřed rozžhavené pouště můžeme užít zimní radovánky na sjezdovce s tunami sněhu? Proč se bojíme sucha, když jsme v místech, kde byla jen pustina, zvládli vybudovat obrovské parky a rajské zahrady plné květin a zeleně. Jak nás může ohrozit rostoucí hladina oceánů, když pro nás není problém vytvořit novou pevninu z jejich dna? Tohle už je ovšem ale čistě na nás.